4free2.wbs.cz   bratrská stránka spojená s 4free

Darren Shan-Spřeženci noci

KRVAVÁ NOC MRTVÝCH!!!

Naše dříve ospalé město je v obležení. V krátkém období šesti měsíců bylo brutálně zavražděno jedenáct lidí, jejich těla byla zbavena krve a pohozena na různá veřejná prostranství. O hodně více jich zmizelo do stínů noci a mohou ležet pod ulicemi, těla bez života rozkládající se v liduprázdné tmě.

Vyšetřovatelé nemohou najít vysvětlení pro ohavné řádění. Podle předpokladů nepracují vrazi jen pro jednoho člověka, ale nedokážou přiřadit zločin k žádnému známému zločinci. Při největší policejní razii v historii města bylo rozprášena většina místních gangů, zatčeni vedoucí náboženských sekt a vyraženy dveře tajných spoklů a kultů....s nulovým výsledkem!!!

TYPICKÁ NEOMALENOST

Hlavní vyšetřovatelka, Alice Burgessová, byla dotázáná na její názor na nedostatek výsledků a reagovala se svou pověstnou neomaleností."Dřeme na tom jako psi,"odsekla."Pracujeme neplacené přesčasy. Nikdo se nevyhýbá povinnostem. Hlídáme ulice a zatýkáme kohokoliv, kdo jen vypadá podezřele. Vydali jsme zákaz vycházení dětí po sedmé hodině večerní, a dospělým jsme doporučili to samé. Když najdete někoho, kdo by odvedl lepší práci, zavolejte a já mu ráda přenechám své místo."

Uklidňující slova - ale nikoho neuklidňují. Zdejší lidi už unavují sliby a záruky. Nikdo policii neupírá upřímné a tvrdé úsilí - nebo armádě, která byla přivolána na pomoc - ale víra, že ukončí krizi je každým dnem menší. Hodně lidí se stěhuje pryč a žije s příbuznými nebo v hotelech, dokud vraždy neustanou.

"Mám děti," vysvětlil nám Michael Corbett,46ti letý vlastník místního antikvariátu."Z útěku nemám dobrý pocit, a úplně mě to zruinuje, ale životy mé ženy a dětí jsou na prvním místě. Policie nemůže udělat o nic víc než před třinácti lety. Musíme prostě čekat, až to přejde, stejně jako předtím. A pak se vrátím. Myslím, že každý kdo tu zůstává, je šílenec."

HISTORIE SMRTI

Když pan Corbett mluví o minulosti, naráží na událost před skoro třinácti lety, když naše město potkal podobný horor. Tehdy několik teenagerů objevilo devět těl, odkrvených stejně jako nynějších jedenáct obětí.

Ale tahle těla byla pečlivě schovaná a nalezena až dlouho po smrti. Dnešní vrazi - všechny vraždy se odehrávají před východem slunce - se ani nesnaží svůj hrozný skutek utajit. Jako by byli na svou krutost pyšní, nechávají těla tam, kde vědí, že je někdo najde.

Hodně místních si myslí, že je město prokleté a má historii smrti."S tímhle zabíjením počítám už čtyřicet let,"uvedl Dr Kevin Beisty. místní historik a expert ne okultismus."Město navštívili upíři před více než sto padesáti lety, a pravdou o upírech je, že když se jim nějaké místo zalíbí - vždycky se vrátí!"

DÉMONI NOCI

Upíři. Kdyby byl dr Beisty jediným hlasem bojícím se upírů, byl by považován za šílence. Ale spousta lidí věří, že trpíme rukama upírů. Poukazují na fakt, že se vraždy odehrávají výhradně v noci, že jsou těla zbavena krve - očividně bez jakýchkoliv lékařských nástrojů - a co je nejdůležitější, i když byly při útoku tři oběti nafilmovány tajnými kamerami, tváře útočníků se na filmu neobjevily!

Vrchní inspektorka Alice Burgessová upírskou teorii odmítá."Vy si myslíte, že na nás má Drákula vztek?" zasmála se opovržlivě."Nebuďte směšní! Tohle je dvacáté první století. Za vším jsou psychicky narušení lidé. Nemrhejte časem obviňováním bubáků!"

Po chvíli vrchni inspektorka dodala,"Nevěřím na upíry, a nechci, aby idioti jako vy plnili lidem hlavy nesmysly. Ale řeknu vám tohle: udělám cokoliv, abych ty divochy zastavila. Jestli to znamená probodnout nějakému šílenci hruď kolíkem jenom proto, že si myslí, že je upír, tak to udělám, i když mě to bude stát práci a svobodu. Nikdo z toho nevyjde s pouhým statusem šílence. Je jen jedna možnost, jak zaplatit za smrt jedenácti nevinných mužů a žen - vyhlazení!"

"A já to udělám!" slibuje vrchní inspektorka Burgessová s takovým lesklem ve světlých očích, že by na ní byl profesor Van Helsing hrdý."I kdybych je měla sledovat do Transylvánie a zpátky. Zpod meče spravedlnosti neuniknou, ať to jsou lidi nebo upíři."

"Řekněte svým čtenářům, že jim vrátím svobodu. Na to můžou vsázet. Na to můžou vsadit krk..."

---------------------------

Pan Hroozley nadzvedl poklop a odtlačil ho z cesty, zatímco já s Harkatem jsme čekali ve tmě dole. Když nezahlédl na ulici žádné známky života, zašeptal,"Všude klid," a my se vydali za ním po žebříku na čistý vzduch.

"Jak já nenávidim tyhle pitomý kanály!"zavrčel jsem a zul jsem si boty, které byly úplně nasáklé vodou, bahnem a dalšíma věcma, nad kterýma jsem radši ani nechtěkl přemýšlet.

Až se dostaneme do hotelu, vyperu je v umyvadle a nechám si je usušit na topení, jako na konci každé noci za poslední tři měsíce.

"Taky je nemám rád," souhlasil pan Hroozley a opatrně si vyklepával zbytky mrtvé krysy ze záhybů rudého pláště.

"Nejsou tak strašné," zakřenil se Harkat. Pro něj to bylo Ok - neměl nos ani nemohl cítit!

"Aspoň že už neprší,"řekl pan Hroozley.

"Jen počkejte další měsíc," odsekl jsem zatrpkle."V půlce října se budeme brodit vodou minimálně po boky."

"Tou dobou už najdeme vampýry a budeme mít vyjednáno," pronesl pan Hroozley nepřesvědčeně.

"Tohle jste říkal už před dvěma měsícema,"připomněl jsem mu.

"A před měsícem taky," dodal Harkat.

"Chcete odvolat pátrání a nechat ty ubohé lidi napospas vampýrům?" zeptal se pan Hroozley tiše.

Podívali jsme se s Harkatem na sebe a zavrtěli jsme hlavama."Jasně že ne," povzdechl jsem si."Jsme jen unavení a rozmrzelí. Vrátíme se do hotelu, usušíme se a seženeme si něco teplého k jídlu. Po celodenním spánku nám bude líp."

Našli jsme nejbližší požární schodiště, vyšplhali jsme na střechu budovy a vyrazili pod nebem města, kde nebyli žádní policisté ani vojáci.

Od úniku Pána vampýrů uplynulo šest měsíců. Vandža odešel do Upíří hory říct knížatům a generálům novinky, a ještě se nevrátil. První tři měsíce jsme s panem Hroozleym a Harkatem jen tak bezcílně bloumali, kam nás nohy zanesly. Pak se k nám dostaly zvěsti o teroru z rodného města pana Hroozleyjho - lidé jsou vražděni a jejich těla zbavovány krve. Podle novin za to mohli upíři, ale my věděli své. Už dříve se k nám donesly klepy o možnosti pobytu vampýrů ve městě, a větší ujištění jsme nepotřebovali.

Pan Hroozley měl o ty lidi strach. Ti, kteří tu žili ještě za jeho života už byli všichni po smrti, ale on pečoval o jejich vnuky a pravnuky jako o své mentální příbuzné. Když před třinácti lety šílený vampýr Murlough terorizoval město, pan Hroozley se vrátíl - se mnou a Evrou Vonem, hadím chlapcem z panoptika - zastavit ho. Když se teď historie opakovala, cítil potřebu znova zakročit.

"Ale možná bych měl ignorovat své pocity," přemítal před třemi měsíci, když jsme probírali situaci."Musíme se soutředit na Pána vampýrů. Bylo by ode mě špatné, kdybych nás zdržoval od úkolu."

"Ne tak úplně," namítal jsem."Pan Sudd říkal, že musíme následovat srdce, jestli chceme najít Pána vampýrů. Vás táhne srdce domů, a moje mi říká, že bych vás neměl opouštět. Myslím, že bychom jít měli."

Harkat Mulds, šedý lidička, který se naučil mluvit, souhlasil, tak jsme vyrazili do rodného města pana Hroozleyho zhodnotit situaci a popřípadě pomoct. Když jsme se tam dostali, hned jsme se ocitli v jádru zmateného tajemství.Vampýři tu zaručeně žili - aspoň tři čtyři, jestli jsme odhadovali správně - ale byli součástí války nebo jen šílenci? Kdyby to byli válečníci, měli být při zabíjení mnohem opatrnější - myslící vampýři nenechají těla svých obětí tam, kde by je mohl někdo najít. Ale jestli jsou šílení, neměli by se schovávat tak mistrovsky - po třech měsících hledání jsme v kanálech nenašli stopu ani jednoho vampýra.

Do hotelu jsme se vrátili oknem.Najmuli jsme si dva pokoje ve vyším patře a dostávali jsme se dovnitř i ven oknama, protože jsme byli moc mokří a špinaví, abychom se mohli promenádovat chodbou.Kromě toho, čím míň jsme se pohybovali na zemi, tím líp - ve městě to vřelo, policie a vojáci hlídali ulice a zatýkali kohokoliv, kdo se jim nelíbil.

Zatímco byli pan Hroozley a Harkat v koupelně, svléknul jsem se a čekal, až se koupelna uvolní.
Mohli jsme si pronajmout tři pokoje, abychom měli každý vlastní koupelnu, ale bylo bezpečnější, když se Harkat moc nezviditelňoval - já s panem Hroozleym jsme se mohli vydávat za lidi, ale Harkat, který vypadal jak příšera sešitá dohromady asi těžko.

Jak jsem tak posedával na posteli, skoro jsem usnul. Ty tři měsíce byle dlouhé a namáhavé. Každou noc jsme se toulali po střechách a kanálech, hledali vampýry, vyhýbali jsme se policii, vojákům a vyděšeným lidem, kteří s sebou většinou nosili pistole i jiné zbraně. To nás trochu zastrašovalo, ale jedenáct lidí zemřelo - minimálně o těch jsme věděli - a budou následovat i další, pokud tomu nezabráníme.

Postavil jsem se a rázoval jsem po pokoji, abych zůstal vzhůru dost dlouho, abych se aspoň vykoupal. Občas jsem to neudělal a příští noc jsem se vzbudil páchnoucí, zpocený a špinavý, asi jako něco, co právě vykašlala kočka.

Přemýšlel jsem nad svou poslední návštěvou do města. Byl jsem o hodně mladší a pořád jsem se učil, co to vlastně znamená být poloupírem. Taky jsem tu potkal svou první a jedinou holku - Debbie Rulíkovou. Měla tmavou pleť, plné rty a jasné oči. Strašně rád bych jí poznal líp. Ale povinnost je povinnost, šílený vampýr byl po smrti, a okolnosti nás posunuly dál.

Od návratu jsem párkrát prošel kolem domu, kde dřív bydlela s rodiči, a napůl jsem doufal, že tam pořád žije. Ale nastěhovali se tam noví lidé a po Rulíkových tam nebylo stopy. To bylo vlastně dobře - jako poloupír stárnu pětkrát pomaleji než lidé, takže i když uplynulo třináct let od doby, co jsem naposled políbil Debbie, vypadal jsem sotva o pár let starší. Z Debbie teď bude dospělá žena. Bylo by strašně matoucí, kdybychom se potkali.

Dveře vedoucí do ložnice se otevřely a vešel Harkat, utírajíc se velkým hotelovým ručníkem."Koupelna je volná,"řekl a utíral si vršek holé šedé strašidelné hlavy ručníkem, opatrně aby si neudělal nic s očima, které nechránily oční víčka.

"Díky, kámo," zakřenil jsem se a proklouzl jsem kolem něj.

Harkat vanu vypustil, zašpuntoval a zapnul teplou vodu,takže když jsem se tam dostal, byla už skoro plná. Zkusil jsem teplotu, přidal jsem trochu studené, vypnul jsem kohoutky a vklouzl jsem dovnitř - nemělo to chybu! Zvedl jsem ruku, abych si odstranil pramínek vlasů z očí, ale nezvedl jsem ruku dost vysoko - na to jsem byl moc unavený. Uvolnil jsem se a rozhodl se tam pár minut jen tak ležet. Vlasy jsem si mohl umýt později. Jen tak ležet a odpočívat...na pár minut...to by bylo...

Aniž bych dokončil myšlenku, usnul jsem, a vzbudil jsem se zase v noci, úplně modrý od toho, jak jsem strávil den ve studené špinavé vodě.

Vrátili jsme se do hotelu po další dlouhé, neúspěšné noci. Od příchodu do města jsme zůstávali pořád v tom samém hotelu. Původně jsme nechtěli - v plánu bylo přesunout se každých pár týdnů jinam - ale po lovu na vampýry jsme byli pokaždé tak vyčerpaní, že jsme prostě nemohli plýtvat energií hledáním jiného ubytování. Dokonce i otrlý Harkat Mulds,který nepotřeboval moc spánku, si každý den prospal čtyři, pět hodin.

Po horké koupeli jsem se cítil líp a rychle jsem se mrknul na televizi, jestli se o těch vraždách neví něco nového.Dozvěděl jsem se, že je čtvrtek brzo ráno - když žijete s upírama, dny vám začnou splývat, a já se o ně vlastně sotva zajímal - a že se neobjevila žádná nová úmrtí. Už to bylo skoro dva týdny od nálezu posledního těla. Ve vzduchu se vznášela naděje - spoustu lidí si myslelo, že teror dospěl ke konci. Pochyboval jsem, že bychom měli takové štěstí, ale držel jsem nám palce, když jsem vypínal televizi a zamířil do postee.

----------------------

Někdy později se mnou někdo hrubě zatřásl. Skrz slaboučké záclony se dralo světlo a mě hned došlo, že bude poledne nebo brzké odpoledne, tudíž moc brzo byť i myslet na vstávání. Se zamručením jsem se posadil a nade mnou se nakláněl Harkat.

"Co to?" zamumlal jsem a vytíral jsem si z očí ospalky.

"Někdo ťuká...na dveře!" oznámil Harkat."Tak prosím řekni, ať jdou pryč," řekl jsem - i když jsem měl na jazyku něco jiného!

"Chtěl jsem, ale..." odmlčel se.

"Kdo to je?" zeptal jsem se, protože jsem vycítil potíže.

"Nevím. Otevřel jsem dveře na skulinu....a zkoumal jsem. Nemá nic poslečného s hotelem...i když s sebou má nějaký personál.Je to malý muž....s obrovskou taškou,a je..." Harkat se zarazil."Běž se podívat sám.

Vstal jsem, protože se zase ozvalo bouchání na dveře. Pospíchal jsem do Harkatova pokoje. Pan Hroozley spal v jedné ze dvou postelí.Proplížili jsme se kolem něj a opatrně jsme otevřeli dveře. Jedna z postav na chodbě byla povědomá - manažer hotelu - ale toho druhého jsem nikdy neviděl. Jak už Harkat říkal, byl malý, vyhublý, s velkým černým kufrem. Měl tmavě šedý oblek,černé boty a staromódní buřinku. Mračil se a když jsme zavírali dveře, zvedl ruku, aby zaklepal ještě jednou.

"Myslíš, že bychom měli otevřít?" zeptal jsem se Harkata.

"Jo,"řekl."Nevypadá jako ten typ....co by odešel, když ho budem ignorovat."

"Kdo myslíš, že to je?"

"Nejsem si jistý, ale je tu něco...je na něm něco důstojného. Mohl by to být policista...nebo někdo z armády."

"Nemyslíš si doufám, že vědí o..." kývl jsem hlavou ke spícímu upírovi.

"Kdyby jo...poslali by jich víc než jednoho,"odpověděl Harkat.

Chvilku jsem to promýšlel a pak jsem se rozhodl."Půjdu se podívat, co chce. Ale dovnitř ho nepustím, dokud nebudu muset - nechci, aby tu čmuchali lidi, zatímco pan Hroozley spí."

"Mám tu zůstat?" zepal se Harkat.

"Jo, ale drž se u dveří a nezamykej - kdyby něco, zavolám."

Nechal jsem Harkata, aby popadl sekeru, navlékl jsem si triko a kalhoty a šel jsem se podívat, co ten muž na chodbě chce. U dveří jsem se zastavil, odkašlal jsem si, a aniž bych otevřel, zavolal jsem nevinně,"Kdo je?"

Dostal jsem od muže s kufříkem okamžitou odpověď, teda znělo to spíš jako psí štěknutí,"Pan Horston?"

"Ne,"řekl jsem s úlevou."Máte špatnou adresu."

"Vážně?" Ten muž zněl překvapeně."Tohle není pokoj pana Vur Horstona?"

"Ne, to -" ztuhnul jsem. Zapomněl jsme na falešné jméno, které jsme udali při registraci! Pan Hroozley se podepsal jako Vur Hoston a já tvrdil, že jsem jeho syn.( Harkat se vplížil, když se nikdo nedíval.)"Víte," začal jsem znova."Tohle je můj pokoj, ne táty.Já jsem Darren Horston, jeho syn."

"Aha." I přes ty dveře ke mě dolehl úsměv."Výborně. Proto jsem vlastně tady. Je tvůj táta s tebou?"

"On..." zaváhal jsem."Proč to chcete vědět? Kdo vlastně jste?"

"Když otevřeš a pustíš mě dovnitř, vysvětlím to."

"Nejdřív bych rád věděl, kdo vlastně jste,"řekl jsem."Máme tu nebezpečné časy. Mám přikázáno neotvírat cizincům."

"Aha. Výborně,"řekl ten chlap zase."Samozřejmě bych neměl čekat, že otevřeš neočekávanému návštěvníkovi. Odpusť. Jmenuju se pan Blaws."

"Blores?"

"Blaws,"zopakoval a trpělivě to vyhláskoval."Co chete, pane Blowsi?" zeptal jsem s.

"Jsem školský inspektor,"řekl."Přišel jsem zjistit, proč nejsi ve škole."

Brda mi klesla nejmíň o tisíc kilometrů.

"Mohu dál, Darrene?"zeptal se pan Blaws. Když jsem neodpovídal, zase zaťukal a zeptal se,"Darrrennne?"

"Ehm. Minutku, prosím," zamumlal jsem a opřel jsem se zádama o dveře, a zoufale jsem přemýšlel, co budu dělůat.

Kdybych ho vyhodil, vrátil by se s pomocí, tak jsem ty dveře nakonec otevřel a pustil jsem ho dál. Manažer odešel hned, jak viděl, že je všechno v pořádku, a nechal mě napospas vážně se tvářícímu panu Blawsovi. Malý muž si položil kufr na zem, sundal si klobouk a držel ho v levé ruce za zádama, když mi třásl pravou rukou. Důkladně si mě prohlížel. Měl jsem na bradě mělkou ránu, vlasy dlouhé a zacuchané a na obličeji jizvičky a popáleniny z Prověření před sedmi lety.

"Vypadáš docela staře," okomentoval to pan Blaws a bez vyzvání se posadil."Velmi vyspěle na patnáct let. možná je to těma vlasama. Měl by sis je pořádně učesat a ostříhat."

"Asi..." Nevím, jak ho napadlo, že je mi patnáct, a byl jsem moc zaražený na to, abych ho opravoval.

"Tak!" zahřměl, odložil klobouk a vytáhl si kufr na klín."Tvůj otec - Vur Horston - je tady?"

"Hmm...jo. On...teď spí." Najednou mi dělalo hrozné potíže dát slova do vět.

"Ano, samozřejmě. Zapomněl jsem na jeho noční směny. Možná jsem měl zavolat v lepší..." vytratil se mu hlas, když palcem otevřel kufr, vytáhl nějaký papír a studoval ho, jako by to byl důležitý historický dokument."Aha,"řekl."Není možné to přeložit - mám dost plný rozvrh. Budeš ho muset vzbudit."

"Ehm. jo. Půjdu se mrknout...jestli je..." Rychle jsem pospíchal do vedlejší místnosti a rozčíleně jsem s upírem zatřásl. Harkat tam jen postával a mlčel - všechno slyšel a byl stejně zmatený jako já.

Pan Hroozley otevřel jedno oko, zjistil, že je den, a zase ho zavřel."Hotel hoří?" zeptal se.

"Ne."

"Tak běž pryč a -"

"V mým pokoji je chlap. Školský inspektor. Zná naše jména - teda ty, pod kterýma jsme se zapsali - a myslí, že je mi patnáct. Chce vědět, proč nejsem ve škole."

Pan Hroozley vyletěl z postele, jako by ho něco kouslo."Jak je to možné?" vyjel na mě. Vyběhl ke dvěřím, pak se zastavil a poamlu se vrátil."Jak se představil?"

"Řekl mi jen jméno - pan Blaws."

"To může být přezdívka."

"To si nemyslím. Byl s ním manažer hotelu. Přece by ho nenechal vejít, kdyby lhal. Kromě toho fakt vypadá jako inspektor."

"Vzhled může klamat," poznamenal pan Hroozley."Tentokrát ne," řekl jsem."Asi byste se měl obléct a jít za ním."

Upír zaváhal a pak rychle kývnul. Nechal jsem ho o samotě a šel zatáhnout do svého pokoje závěsy. Pan Blaws se na mě divně podíval."Taťka má strašně citlivé oči,"řekl jsem."Proto radši pracuje v noci."

"aha,"řekl pan Blaws."Výborně."

Dalších několik minut jsme mlčeli, zatímco jsme čekali, než přijde "táta". Vůbec se mi to nelíbilo, sedět tiše s cizincem, ale on se choval, jako by se cítil jako doma. Když pan Hrozoley konečně vešel, pan Blaws se postavil a potřásl si s ním rukou, aniž by pustil kufřík."Pane Horstone," rozzářil se."Rád vás poznávám, pane."

"Nápodobně," usmál se pan Hroozley strnule, pak se posadil co nejdál od závěsů to šlo a přitiskl si rudý plášť těsně k tělu.

"Tak!" ozval se pan blaws po chvíli ticha."Copak je s mladíkem?"

"Cože?" zamračil se pan Hroozley."Nic s ním není."

"Tak proč není ve škole jako všichni ostatní chlapci a děvčata?"

"Darren do školy nechodí," řekl pan Hroozley pomalu, jakoby mluvil s idiotem."Proč by měl?"

Pan Blaws vypadal rozpačitě."Proto, aby se učil pane Horstone, stejně jako ostatní patnáctiletí."

"Darren není..." pan Hroozley se zarazil."Jak vlastně víte jeho věk?" zeptal se ostražitě.

"Z jeho rodného listu, přirozeně," zasmál se pan Blaws.

Pan Hroozley se na mě tázavě podíval, ale já byl stejně bezradný jako on, tak jsem jen bezmocně pokrčil ramenama."A ten jste získali jak?" zeptal se upír.

Pan Blaws se na nás odtažitě podíval."Předložili jste ho s ostatními nezbytnými dokumenty, když jsme ho zapsali do Mahler's,"řekl.

"Mahler's?" zopakoval pan Hroozley.

"Škola, do které jste se rozhodl Darrena poslat."

Pan Hroozley se svezl na židli a zůstal tak.Pak poprosil o rodný list, stejně jako o ostatní"nezbytné dokumenty". Pan Blaws otevřel kufřík a vyndal z něj nějakou složku."Tady,"řekl."Rodný list, záznamy z předchozí školy, potvrzení od lékaře, přihláška,kterou jste vyplnil. Všechno tu je, a je to v pořádku."

Pan Hroozley otevřel složku a prolistoval papíry, prohlídl si podpisy na konci jedné strany a pak podal složku mě."Prohlídni si ty papíry,"řekl."ujisti se, jestli jsou ty informace...v pořádku."

Jasně že nebyly v pořádku - nebylo mi patnáct a poslední dobou jsem ve škole nebyl; ani jsem nenavštívil doktora od té doby, co jsem se přidal do řad nemrtvých - ale všechny detaily do sebe zapadaly. Ve složce byl popsán patnáctiletý kluk jménem Darren Horston, který se v létě přistěhoval do města s otcem, který pravuje po nocích na jatkách a ...

Úplně se mi zastavilo srdce - na těch samých jatkách, kde jsme před třinácti lety poprvé potkali šíleného vampýra Murlougha!"Podívejte," zalapal jsem po dechu a podával papír panu Hroozleymu, ale ten mě jen odbyl mávnutím ruky.

"Je to pravé?" zeptal se.

"Jistě že je to pravé,"ohradil se pan Blaws."Sám jste ty papíry podepisoval." Přivřel oči."Nebo ne?"

"Jasně že jo,"řekl jsem rychle, než mohl pan Hroozley odpovědět."Promiňte, že se chováme tak zmateně. Byl to náročný týden. Ehm, rodinné problémy."

"Aha. Tak proto jsi se neukázal v Mahler's?"

"Jo." Donutil jsem se do roztřeseného úsměvu."Měli jsme zavolat a informovat vás. Pardon. Nemysleli jsme na to."

"Žádný problém,"řekl pan Blaws a vzal si od nás papíry."Jsem rád, že je to takhle. Báli jsme se, že se vám něco zlého přihodilo."

"Ne,"řekl jsem a sřelil jsem po panu Hroozleym pohled typu "hrajte se mnou"."Nic se nestalo."

"Skvělé. Takže v pondělí přijdeš?"

"V pondělí?"

"Nebude mít žádnou cenu, když přijdeš zítra, když týden končí. Přijď v pondělí ráno, seznámíme tě s rozvrhem a všechno ti ukážeme. Můžeš se zeptat -"

"Promiňte,"přerušil ho pan Hroozley,"ale Darren do té školy nepůjde ani v pondělí, ani kdykoliv jindy."

"Co?" pan Baws se zamračil a opatrně zavřel kufřík."Přihlásil jste ho snad do jiné školy?"

"Ne. Darren do školy chodit nepotřebuje. Učím ho já."

"Vážně? Ve vašich záznamech není zmínka, že byste byl kvalifikovaný učitel."

"Já nejsem -"

"A samozřejmě," pokračoval pan Blaws,"oba víme, že jen kvalifikovaný učitel může učit dítě sám doma." Usmál se jako žralok."Že ano?"

Pan Hroozley nevěděl, co na to říct. Neměl žádné zkušenosti s moderní výukou. Když byl dítě, rodiče si mohli s dětmi dělat, co chtěli. Rozhodl jsem se vzít to do vlastních rukou.

"Pane Blawsi?"

"Ano, Darrene?"

"Co bych se stalo, kdybych se v Mahler's neobjevil?"

Domýšlivě zafuněl."Když se zapíšeš na jinou školu a pošleš mi potvrzení, všechno bude v nejlepším pořádku."

"A co kdybych se - čistě teoreticky - na jinou školu nezapsal?"

Pan Blaws se zasmál."Každý musí do školy. Až ti bude šestnáct, dělej si co chceš, ale dalších..." znovu otevřel kufřík a pročetl nějaké dokumenty,"sedm měsíců do školy chodit musíš."

"Takže kdybych nešel...?"

"Poslali bychom sociálku, aby zjistili, kde je problém."

"A kdybychom vás poprosili, abyste tu přihlášku roztrhal a zapomněl na mě - kdybychom řekli, že jsme ji poslali omylem - co pak?"

Pan Blaws bubnoval prsty o klobouk.Nebyl zvyklý na tak šílené otázky a nevěděl, co s náma."Obvykle netrháme úřední spisy, Darrene," usmál se rozpačitě.

"Ale kdybychom je poslali omylem a chtěli to odvolat?"

Tvrdohlavě zavrtěl hlavou."O tvou existenci jsme se nezajímali, dokud jste se s námi nespojili, ale teď jsme, jsme za tebe zodpovědní. Budeme se na tebe muset soustředit, budeme-li mít pocit, že nejsi dostatečně vzdělán."

"To znamená, že na nás pošlete sociálku?"

"Sociálku nejdřív," podíval se na nás s leskem v očích."Samozřejmě, pokud nebudete spolupracovat, bude následovat policie, a kdo ví, kde to skončí."

Vzal jsem to na vědomí a pochmurně jsem kývl, a pak jsem se podíval na pana Hroozleyho."Víte, co to znamená pro vás, že jo?" Nejistě se na mě díval."Budete mi muset začít připravovat svačiny."

Ten šťoural, ten domýšlivý, pitomý malý..."vrčel pan Hroozley. Rázoval po pokoji a proklínal pana Blawse. Když inspektor zmizel, Harkat se k nám přidal. Slyšel všechno přes slabé dveře, ale nedávalo mu to víc smyslu než nám."Dneska v noci ho najdu a nechám ho vykrvácet," sliboval."To ho naučí strkat nos do cizích věcí!"

"Takovéhle řeči to nespraví," povzdechl jsem si."Musíme myslet hlavou."

"Kdo tvrdí, že to jsou řeči?" odsekl pan Hroozley."Dal nám telefonní číslo, kdybychom něco potřebovali. Zjistím si jeho adresu a -"

"To je mobil," povzdechl jsem si znova."Nemůžete pomocí toho zjistit adresu.Kromě toho, k čemu by bylo dobrý ho zabít? Nahradil by ho někdo jiný. Naše formuláře jsou v té složce. On je jenom posel."

"Můžeme se přestěhovat," navrhl Harkat."Najít si nový hotel."

"Ne,"řekl pan Hroozley."Už nás viděl a všude rozhlásí náš popis. Dostalo by nás to do ještě větších potíží, než v kterých právě jsme."

"Mě by teda zajímalo, jak se dostali k tě dokumentům," prohlásil jsem."Podpisy na formulářích nebyly naše, ale byly strašně podobný."

"Já vím," zamručel."Ne zrovna skvělý padělek, ale adekvátní."

"Je možné, že by to....bylo nedorozumění?" zeptal se Harkat."Možná dokumenty poslali...pravý Vur Horston a jeho syn....a vás si s nima jenom spletli."

"Ne,"řekl jsem."Byla tam i adresa hotelu a číslo našeho pokoje. A..." pověděl jsem jim o jatkách.

Pan Hroozley se zastavil."Murlough!" zasyčel."Ta část mé historie, o které jsem doufal, že se s ní nikdy nesetkám."

"Nerozumím tomu,"řekl Harkat."Co by to mohlo mít společného s Murloughem? Tvrdíte, že je naživu...a jde po vás?"

"Ne,"řekl pan Hroozley."Murlough je určitě mrtvý. Ale někdo musí vědět že jsme ho zabili. A ten někdo je skoro určitě zodpovědný za ty nedávné vraždy." Posadil se a promnul si jizvu na levé tváři."Je to past."

Následovalo dlouhé napjaté ticho.

"To nemůže," řekl jsem nakonec."Jak by mohli vampýři přijít na Murlougha?"

"Osmond Sudd,"řekl pan Hroozley roztřeseně."ON věděl o našem střetu s Murloughem, a musel to vampýrům říct. Ale nechápu, proč zfalšovali rodný list a školní výsledky. Jestli toho o nás tolik ví, a taky kde jsme, měli nás zabít rychle a čestně, jako správní vampýři."

"To je fakt," poznamenal jsem."Přece vraha nepotrestáte tím, že ho pošlete do školy. I když,"dodal jsem, když jsem si vzpomněl na své školní dny," smrt je mnohdy lepší volba než dvě hodiny fyziky ve čtvrtek odpoledne..."

Zase nastalo zdlouhavé ticho. Harkat ho prolomil odkašláním."Zní to šíleně,"řekl lidička," ale co když pan Hroozley...ty dokumenty vážně podepsal?"

"Cože?" zeptal jsem se.

"Mohl to udělat....ve spánku."

"Ty myslíš, že ze spaní zfalšoval rodný list a školní výsledky, a poslal je do místní školy?" ani jsem se nenamáhal smíchem.

"Něco takového už se stalo," zamumlal Harkat."Pamatujete na Pastu O'Malleyho...z Circo Mostruoso? Ve spaní četl knihy. Nikdy je nečetl znova, a když jste se ho zeptali....na něco, dokázal vždycky odpovědět."

"Na Pastu jsem zapomněl," připustil jsem a přemýšlel jsem nad Harkatovým nápadem.

"Nemohl jsem to vyplnit," tvrdil pan Hroozley tvrdohlavě.

"Je to nepravděpodobné,"řekl Harkat,"ale děláme ve spaní divné věci. Možná jste vy -"

"Ne," přerušil ho pan Hroozley."Nerozumíš tomu. Nemohl bych to udělat, protože..."Ostýchavě uhnul pohledem."Neumím číst ani psát."

Podle toho, jak jsme na upíra civěli, byste klidně řekli, že má dvě hlavy.

"Jasně že umíte číst a psát,"vyjekl jsem."Napsal jste své jméno, když jsme se registrovali."

"Podpis je jednoduchý,"odpověděl tiše se zraněnou hrdostí."Poznám čísla a některá slova - taky se docela dobře vyznám v mapách - ale opravdové čtení a psaní..."zavrtěl hlavou.

"Jak se můžete obejít bez čtení a psaní?" zeptal jsem se bezelstně.

"Když jsem byl mladý, všechno bylo jiné. Život byl jednoduší. Nebylo nutné plně ovládat psané slovo. Byl jsem páté dítě v chudé rodině a pracovat jsem začal v osmi."

"Ale...ale..." ukázal jsem na něj prstem."Tvrdil jste mi, že zbožňujete Shakespearovy hry a básně!"

"To ano," souhlasil."Evanna mi za několik desetiletí přečetla všechny jeho díla. Wordsworth, Keats, Joyce - a spoustu dalších. Často jsem se chtěl naučit číst sám, ale nikdy jsem se k tomu nedostal."

"To je...já...proč jste mi to nikdy neřekl?" vyjel jsem."Už jsme spolu patnáct let a tohle je poprvé, co jste se zmínil!"

Pokrčil ramenama."Přepokládal jsem, že to víš. Spoustu upírů je negramotných. Proto je sepsáno tak málo z naší historie nebo pravidel - většina z nás neumí číst."

Popuzeně jsem potřásl hlavou. Upírovo odhalení jsem odsunul stranou a soustředil jsem se na mnohem důležitější problém."Vy jste ty formuláře nevyplnil - to už je jasný. Takže kdo - a co s tím budeme dělat my?"

Pan Hroozley neodpověděl, ale Harkat nápad měl."Mohl to být pan Sudd,"řekl."Miluje problémy. Asi je to jeho představa...vtipu."

Přemýšleli jsme nad tím.

"To je mu podobný,"souhlasil jsem."Nevím, proč mě chce poslat zpátky do školy, ale přesně mi to na něj sedí."

"Pan Sudd je očividně ten nejpravděpodobnější viník,"řekl pan Hroozley."Vampýři nejsou zrovna známí pro svůj smysl pro humor. A ani pro velké intriky - stejně jako upíři jednají přímo a na rovinu."

"Řekněme, že za tím skutečně stojí," přemýšlel jsem nahlas."Pořád je před náma problém, co s tím. Měl bych v pondělí vyrazit do třídy? Nebo budeme ignorovat varování pana Blawse a budem se chovat jako dřív?"

"Radši bych tě tam neposílal,"řekl pan Hrozoley."V jednotě je síla. Teď jsme dobře připraveni na jakýkoliv útok. Když budeš ve škole, nebudeme ti moci pomoct, až se dostaneš do potíží, a ty nepomůžeš nám, když nás napadnou přímo tady."

"Ale jestli nepůjdu," poznamenal jsem,"budeme mít za patama inspektora a co je horší - poldy."

"Další možnost je odejít,"navrhnul Harkat."Prostě si zabalit a jít."

"To je taky možnost," souhlasil pan Hroozley."Nelíbí se mi, že bych tu měl nechat ty lidi trpět, ale jestli to je past s účelem nás rozdělit, možná ty vraždy přestanou, když odejdeme."

"Nebo by se pak mohly znásobit,"řekl jsem,"aby nás dostali zpátky."

Chvíli jsme nad tím přemítali a zvažovali jsme různé možnosti.

"Chtěl bych zůstat,"řekl Harkat najednou."Život je pořád nebezpečnější, ale možná...to znamená, že tu být máme. Možná je tohle město...kde máme zase zkřížit zbraně s Pánem vampýrů."

"Souhlasím s Harkatem,"řekl pan Hroozley," ale je to na Darrenovi, aby rozhodl. Jako kníže musí rozhodnout on."

"Mockrát děkuju,"řekl jsem sarkasticky.

Pan Hroozley se usmál."Je to na tobě nejen proto, že jsi kníže, ale týká se to hlavně tebe - TY se budeš muset promíchat s lidskými dětmi a učiteli, a TY budeš nejzranitelnější. Ať už je to past vampýrů nebo žert pana Sudda, bude to pro tebe těžké, jestli zůstaneme."

Měl pravdu. Vrátit se do školy, to by byla noční můra. Netušil jsem, co se mohou patnáctiletí učit. Lekce budou náročné. Úkoly mě úplně vyčerpají. A muset odpovídat učitelům po šesti letech nakazování upírům z pozice knížete...to může být fakt nepříjemný.

Ale jisté části se to celkem líbilo. Zase sedět ve třídě,učit se, poznat nové přátele, předvést se při těláku, možná si něco začít s pár holkama...

"Do háje s tím," zakřenil jsem se."Jestli je to past, tak je zklameme. Jestli je to žert, tak ukážeme, že to dokážem přijmout."

"To je správný bojovný duch," usmál se pan Hroozley.

"Kromě toho," usmál jsem se nejistě,"dvakrát jsem podstoupil Prověření, strašnou cestu skrz podvodní řeku, potkal jsem zabijáky, medvěda a divočáky. Co proti tomu může být škola?"

Dorazil jsem do Mahler's hodinu před začátkem vyučování. Měl jsem za sebou náročný víkend. Nejdřív jsem si musel pořídit školní uniformu - zelený svetr, světle zelenou košili, zelenou kravatu, šedé kalhoty, černé boty - pak knihy, zápisníky a A4 podložky, pravítko, tužky a propisky, gumu, trojúhelník a kompas, stejně jako vědeckou kalkulačku, jejíž divný čudlíky - INV, SIN, COS, EE mi totálně nic neříkaly. Taky jsem si musel koupit diář na úkoly, kam si budu zapisovat svoje povinnosti a pan Hroozley to bude muset každý večer podepsat, čímž potvrdí, že jsem udělal, co jsem měl.

Nakupoval jsem sám - pan Hroozley se nemohl pohybovat ve dne, a bylo lepší, když Harkat se svou vizáži zůstal v hotelu. Do hotelu jsme se vrátil v sobotu večer se spoustou tašek, po dvou dnech non-stop nákupů. Pak jsem si vzpomněl, že taky potřebuju aktovku, tak jsem vyrazil na poslední krátkou a rychlou návštěvu k nejbližšému prodejci. Koupil jsem si obyčejný batoh se spoustou místa na knihy, a taky jsem si vybral plastovou krabičku an jídlo.

Pan Hroozley a Harkat měli z mojí uniformy strašnou legraci. Když mě v ní poprvé viděli, jak se toporně procházím, deset minut se nemohli přestat smát."Nechte toho," zavrčel jsem, zul jsem si botu a hodil jsem jí po nich.

Celou neděli jsme tu uniformu nosil a procházel jsem se v ní po pokoji. Všude mě to škrábalo a kousalo - už to bylo dlouho, co jsem na sobě měl něco tak upjatého. V noci jsem se pečlivě oholil a pan Hroozley mě ostříhal. Pak šli s Harkatem lovit vampýry. První noc od příchodu do města jsem zůstal v hotelu - ráno mě čekala škola a já potřeboval být svěží. Postupem času si vytvořím rozvrh, díky kterému budu moct i pomáhat s lovem, ale začátky budou těžké a všichni jsme se shodli, že bude lepší, když na několik nocí lov vynechám.

Špatně se mi usínalo. Byl jsem skoro tak nervózní jako před sedmi lety, když jsem čekal na verdikt knížat potom, co jsem neuspěl v Prověření. Tehdy jsem aspoň věděl, co mě čeká nejhoršího - smrt - ale teď jsem netušil, co od toho zvláštního dobrodružství čekat.

Pan Hroozley s Harkatem byli ráno vzhůru, aby se se mnou rozloučili. Nasnídali jsme se a oni se snažili chovat, jako bych se ničeho nemusel obávat."Je to úžasná příležitost,"řekl pan Hroozley."Často jsi si stěžoval, že ti chybí život, který jsi jako poloupír ztratil. Tady máš šanci znovu navštívit svou minulost. Na chvíli můžeš být zase člověk. Bude to fantastické."

"Tak proč tam nejdete místo mě?" odsekl jsem.

"Klidně bych šel, kdybych mohl," odpověděl bezvýrazně.

"Bude to zábava," ujišťoval mě Harkat."Nejdřív divný, ale vydrž chvíli a zapadneš. A neciť se druhořadě - ty děti budou vědět...o škole víc než ty, ale ty jsi....dobrodruh a znáš věci, které se...oni nikdy učit nebudou, nezáleží na tom, kolik jim bude."

"Jseš kníže,"přitakal pan Hroozley,"nadřazený všech, které potkáš."

Jejich nadšení mi nijak nepomáhalo, ale byl jsem rád, že mě podporují, místo aby si mě dobírali.

Když jsem se nasnídal, udělal jsem si pár šunkových sendvičů a dal jsem si je do batohu společně se skleničkou nakládaných cibulek a flaškou pomerančového džusu, a byl čas odejít.

"Chceš, abych tě doprovodil do školy?" zeptal se pan Hroozley nevinně."Budeš muset přejít spoustu nebezpečných silnic. Nebo bys možná mohl cestou poprosit nějakého hodného pana palicistu, aby tě vzal za ruku a -"

"Jděte s tim někam," zavrčel jsem a odešel jsem s taškou plnou knih.

Mahler's je velká, moderní škola vybudovaná na otevřeném prostranství v rekreační oblasti. Když jsem dorazil, hlavní dveře byly otevřené, tak jsem vešel a vydal jsem se hledat ředitelnu. Všechny místnosti byly označené, a kancelář pana Chiverse jsem našel za pár minut, ale po řediteli ani stopa. Uplynula půl hodina - a pořád žádný pan Chivers. Napadlo mě, jestli pan Blaws nezapomněl říct řediteli o mém brzkém příchodu, ale pak jsem si vzpomněl na malého človíčka s kufříkem a došlo mi, že to na něj vůbec nesedí. Možná se pan Chivers rozhodl, že se potkáme u hlavních dveří nebo ve sborovně. Rozhodl jsem se to prozkoumat.

Do sborovny by se klidně vešlo dvacet pět až třicet učitelů, ale když jsem zaklepal a vstoupil, byli tam jen tři. Dva byli muži ve středním věku, sedící u stolu a četli si ohromné noviny. Třetí byla statná žena, která na zdi špendlila nějaké dokumenty.

"Mohu pomoct?" zamručela žena, aniž by se otočila.

"Jmenuju se Darren Horston. Hledám pana Chiverse."

"Ještě tu není. Máš domluvenou schůzku?"

"Ehm, jo. Myslim."

"Tak na něj počkej před kanceláří. Tohle je sborovna."

"Ehm, OK."

Zavřel jsem dveře, nadhodil jsem si batoh a vydal jsem se zase k ředitelně. Nebyla tam po něm ani stopa. Čekal jsem ještě deset minut a vydal jsem se ho zase hledat. Tentokrát jsem zamířil k hlavnímu vchodu, kde se o zeď opírala skupina puberťáků, nahlas se bavili, zívali, smáli se, volali na sebe nebo nadávali. Všichni měli uniformu stejně jako já, ale na nich vypadala přirozeně.

Došel jsem ke skupině pěti kluků a dvou holek. Stáli ke mě zády a probírali nějaký pořad, který šel večer v televizi. Odkašlal jsem si, abych upoutal jejich pozornost, a natáhl jsem ruku k nejbližšímu klukovi, který se otočil."Darren Horston," usmál jsem se."Jsem tu nový. Hledám pana Chiverse. Neviděli jste ho?"

Ten kluk zíral na mou ruku - nepodal mi svou - a pak se mi podíval do tváře.

"Ty co?" zamumlal.

"Jmenuju se Darren Horston," řekl jsem znova." Hledám -"

"Já tě předtim slyšel,"přerušil mě, poškrábal se na nose a podezíravě si mě přeměřil.

"Shivers tu ještě neni," zahhiňala se jedna holka, jako by řekla něco vtipnýho.

"Shivers tu neni nikdy před deset deset," zívnul jeden kluk.

"A v pondělí chodí ještě pozdějš,"řekla ta holka.

"To ví každý,"dodal kluk, který mluvil jako první.

"Aha," zamumlal jsem."No, jak jsem říkal, jsem tu nový, takže přece nemůžete počítat s tím, že budu vědět to, co všichni ostatní, ne?" Usmál jsem se, potěšený, že se mi povedlo říct první den něco chytrého.

"Jdi se vycpat, kreténe,"odpověděl ten kluk, což jsem teda přesně nečekal.

"Pardon?" zamračil jsem se.

"Slyšels."Vyrazil ke mě - byl skoro o hlavu vyšší, tmavovlasý, se lstivým pohledem. Sice bych dokázal kohokoliv oddělat, ale úplně jsem na to zapomněl a tak jsem ustoupil a přemýšlel, proč se takhle sakra chová.

"Běž, Smickey," zasmál se jeden kluk."Ukaž mu!"

"Ne," zakřenil se ten, kterému říkali Smickey."Ani si to nezaslouží."

Otočil se ke mě zády a zase se začal bavit s ostatníma, jakoby se nic nestalo. Odešel jsem, roztřesený a zmatený. Když jsem došel za roh - z doslechu člověka, ale ne upíra - uslyšel jsem jednu z těch holek,"Ten kluk je fakt divnej!"

"Viděli jste ten bágl?" zasmál se Smickey."Byl velkej jak kráva! Musí v něm mít půlku knih světa!"

"Mluvil divně,"řekla ta holka.

"A vypadal ještě hůř," dodala ta druhá."Ty jizvy a spáleniny. A viděli jste ten děsnej sestřih? Vypadal jak něco, co uteklo ze zoo!"

"Pravda," řekl Smickey."Taky tak smrděl!"

Skupina se zasmála a zase se začali bavit o televizi. Já jsem vyrazil po schodech a tiskl jsem si batoh k hrudi, a najednou jsem se cítil malý a zahanbený kvůli svým vlasům i vzhledu. Došel jsem před ředitelnu, svěsil jsem hlavu a čekal jsem na ředitele.

Byl to opravdu strašný začátek, a i když bych si rád myslel, že se všechno zlepší, v břiše jsem měl podivný svíravý pocit, že všechno bude ještě mnohem horší!

Pan Chivers dorazil chvilku po čtvrt na deset, celý rudý a funící (později jsem zjistil, že do školy jezdí na kole). Proběhl kolem mě, aniž by něco řekl, vrazil do místnosti a k oknu, kde se vyklonil a díval se na náměstí. Když někoho uviděl, vyklonil se a zařval,"Kevine O'Briene! To už tě poslali ven?"

"To nebyla moje chyba, pane,"zavolal na něj mladý kluk."Vytekl mi inkoust z tužky a úplně mi zničil domácí úkol. To by se mohlo stát každýmu, pane. Nemyslím, že by mě měli vyhodit za -"

"Během volné hodiny do ředitelny, O'Briene!"přerušil ho pan Chivers."Čeká na tebe pár pater k vydrhnutí."

"Ale pane!"

Pan Chivers okno přibouchnul."Ty!" zavolal a kývl, ať vejdu."Co tu děláš?"

"Já jsem -"

"Nerozbil jsi okno, že ne?" skočil mi do řeči."Protože jestli, budeš to muset kamžitě zaplatit!"

"Nerozbil jsem okno,"odseknul jsem."Neměl jsem čas nic rozbít. Už od osmi čekám před vašima dveřma. Jste tu pozdě!"

"Co?" posadil se - moje přímost ho zarazila."Pardon. Prasklá pneumatika. Může za to ta malá příšera, co bydlí o dvě patra níž. On..." najednou si odkašlal, jakoby si vzpomněl, kdo vlastně je."Nevadí - kdo vlastně jsi a na co tu čekáš?"

"Jmenuju se Darren Horston. Jsem -"

" - ten nový chlapec!" prohlásil."Promiň - úplně jsem zapomněl, že máš přijít." Postavil se a potřásl si se mnou rukou."Byl jsem přes víkend pryč - školení - a vrátil jsem se dnes v noci. V pátek jsem si napsal poznámku a přicvakl jsem si ji na ledničku, ale musel jsem jí ráno přehlídnout."

"V pohodě,"řekl jsem a vytrhl jsem svou ruku z jeho upocených prstů."Teď tu jste. Furt lepší pozdě než nikdy."

Zvědavě si mě prohlížel."Takhle jsi se choval ke svému předchozímu řediteli?" zeptal se.

Vzpomněl jsem si, jak jsem se klepával, když jsem se ocitl před svou bývalou ředitelkou."Ne," ušklíbl jsem se.

"Dobře, protože takhle se nebudeš chovat ani ke mě. Nejsem tyran, ale drzosti nestrpím. Budeš se mnou mluvit s respektem a na konci budeš říkat "pane". Rozuměls?"

Zhluboka jsem se nadechl."Ano." Odmlka."Pane."

"To je lepší,"zamručel a vyzval mě, abych se posadil.Otevřel šuplík, vytáhl složku a tiše v ní listoval."Dobré výsledky," řekl po pár minutách a zase jí odložil."Když se ti podaří i tady, stěžovat si nebudeme."

"Budu se snažit, pane."

"To je všechno, co po tobě chceme."Pan Chivers si prohlížel můj obličej;zvláště jizvy a popáleniny."Máš za sebou těžkou cestu, co?"poznamenal."Musí to být strašné, být uvězněn v hořící budově."

"Ano, pane." To bylo v dokumentu, který mi ukazoval pan Blaws - podle toho, co napsal můj "otec", jsem byl popálen v hořící budově, když mi bylo dvanáct.

"Ale konec dobrý, všechno dobré!Jsi naživu a v pořádku, a všechno ostatní je jen bonus." Postavil se, odložil desky a prohlédl si svůj oblek - na košili i kravatě měl skvrny od vajíček a drobky od toastů - a pak se vydal ke dvěřím a kývl, abych šel za ním.

Pan chivers mě rychle provedl po škole, ukázal mi počítačovou učebnu, aulu, tělocvičnu a hlavní učebny. Škola bývala hudební, z těch dob jí zůstalo jméno (Mahler byl slavný skladatel), ale před dvaceti lety jí zavřeli, než ji otevřeli jako normální školu.

"Stejně si pořád potrpíme na hudební talenty,"povídal pan Chivers, když mě prováděl velikou učebnou s půl tuctem klavírů."Hraješ na nějaký nástroj?"

"Na flétnu,"řekl jsem.

"Flétnista!" Skvěle! Neměli jsme pořádného flétnistu, od doby, co před třemi - nebo to byli čtyři roky? - Siobhan Toner vystudoval. Budeme tě muset vyzkoušet, z jakého jsi těsta, jasný?"

"Ano, pane," odvětil jsem slabě.Pochopil jsem, že mluvíme každý o něčem jiném - on mluvil o opravdové flétně,kdežto já hrával spíš na píšťalku - ale netušil jsem, jestli je ta správná chvíle na to poukázat. Nakonec jsem držel pusu zavřenou a doufal jsem, že na mé údajné flétnistické talenty zapoemne.

Pověděl mi, že každá lekce trvá čtyřicet minut. V jedenáct je desetiminutová přestávka; ve 13.10 padesátiminutová pauza na oběd; vyučování končí ve čtyři."A žáci, co tu jsou po škole, tu jsou od 16,30 do 18,00,"informoval mě,"ale to se tě snad týkat nebude, co?"

"V to doufám, pane," odpověděl jsem pokorně.

Prohlídka pokračovala zpátky do jeho kanceláře, kde mě seznámil s rozvrhem. Byl to fakt děsivý seznam - angličtina, dějepis, zeměpis, fyzika, matika, technické rýsování, dva cizí jazyky a výpočetka. K tomu ve středu dvojhodinka tělocviku. Tři hodiny jsem měl volné, po jedné v pondělí, úterý a čtvrtek. Podle pana Chiverse byly na nepovinné předměty, třeba hudebka nebo další jazyk, nebo je můžu využít prostě jen na studium.

Zase mi potřásl rukou, popřál mi hodně štěstí a že kdybych měl problém, mohu se na něj kdykoliv obrátit. Ještě mě varoval, abych nerozbíjel okna ani nepřidělával učitelům vrásky, a vyšoupl mě do první chodby, kde mě nechal napospas osudu. Bylo 9,40 a zvonek zvoněl. Čas na mou první hodinu - zeměpis.

Hodina probíhala celkem dobře. Posledních šest let jsem strávil studiem map a držením rovnováhy ve Válce jizev, takže jsem měl o podobě světa lepší představu než většina mých spolužáků. Ale nevěděl jsem nic o lidském zeměpise - spoustu lekcí se točilo kolem ekonomiky a kultury, a jak se lidé starají o své životní prostředí - a já měl problém pokaždé, když se řeč stočila z pohoří a řek na politické systémy a populační statistiky.

Ale i přes mé omezené znalosti o lidech byl zeměpis ten nejlepší začátek, jaký jsem si mohl přát. Učitel se mi snažil pomoct, dokázal jsem držet krok se skoro jakýmkoliv probíraým tématem, a měl jsem pocit, že do několika týdnů se dostanu na stejnou úroveň jako zbytek třídy.

Matika, která přišla potom, byla úplně jiné kafe.Po pěti minutách jsem poznal, že jsem v háji. Ve škole jsem se naučil jen matematické základy, a většinu z té trochy jsem zapomněl. Uměl jsem dělit a násobit, ale dál moje schopnosti nezasahovaly - což, jak jsem brzy zjistil, nebylo zdaleka všechno.

"Co tím myslíš, že ses nikdy neučil algebru?" vyjel na mě učitel, popudlivý mužík jménem Smarts."Jasně že jo. Nedělej ze mě hlupáka, kamaráde. Vím, že jsi nový, ale to neznamená, že by ti prošla vražda. Otevři si knihu na straně šestnáct a vypracuj první část úkolů. Na konci hodiny si to vyberu a uvidím, jak na tom jseš."

Upřímně jsem na tom byl fakt blbě. Nedokázal jsem ani PŘEČÍST úlohy na straně šestnáct, natož je vyřešit! Prolistoval jsem předchozí strany a snažil jsem se tam nějak opsat úlohy, ale neměl jsem ponětí, co vlastně píšu. Když si ode mě pan Smarts papír bral a řekl, že ho zkontroluje při obědě a vrátí mi ho odpoledne na fyzice - na tu jsem ho měl taky - byl jsem tak na dně, že jsem mu ani nepoděkoval za ochotu.

Přestávka nebyla o moc lepší.Strávil jsem deset minut o samotě procházením se po chodbě, přičemž na mě všichni zírali. Snažil jsem se spřátelit s lidmi, které jsem znal z prvních dvou hodin, ale ti se mnou nechtěli nic mít. Vypadal jsem, páchnul jsem a choval jsem se divně, a vážně na mě nebylo nic v pořádku. Učitelé mě ještě neodhadli, ale žáci ano. Věděli, že tam nepatřím.A i kdyby se spolužáci snažili, abych se cítil dobře, nepovedlo by se mi zapadnout. Absolutně jsem neznal pořady ani filmy, které probírali, ani rockové hvězdy a hudební žánry, ani knihy a komiksy. Taky jejich mluva byla divná - nerozuměl jsem většině jejich slangu.

Po přestávce byl dějepis. To býval můj oblíbený předmět, ale zdejší osnovy byly mnohem podrobnější než moje bývalé. Třída se právě soustředila na druhou světovou, což byla látka, kterou jsem studoval posledních pár měsíců jako člověk. Tehdy jsem se učil jen hlavní události války a vůdce jednotlivých zemí. Ale jako patnáctiletý, který podle očekávání o hodně postoupil, jsem měl vědět detaily jednotlivých bitev, jména generálů, celoplošné sociální efekty války a tak dál.

Řekl jsem učiteli, že jsem se v bývalé škole soustředil na starověkou historii, a gratuloval jsem si za tak geniální odpověď - ale ona pak řekla, že v Mahler's je malá skupina studentů specializující se na starověk a hned zítra mě tam nechá přestoupit.

Aj-aj-aj!

Další angličitna. Z té jsem měl hrůzu. Mohl jsem se vymlouvat z předmětů jako zeměpis a dějepis tím, že jsem měl jiné osnovy. Ale jak vysvětlím nedostatky v angličtině?Mohl jsem předstírat, že jsem nečetl ty knihy a básně co ostatní, ale co když se učitelka zeptá, co jsem teda řetl místo toho? Byl jsem v maléru!

Volné místo bylo jen vepředu, takže jsem si msuel sednout tam. Učitelka měla zpoždění - kvůli velikosti školy občas přicházeli pozdě studenti i učitelé. Pár minut jsem úzkostlivě listoval učebnicí poezie, kterou jsem si koupil v pátek, a zoufale jsem se snažil naučit úryvky různých básní v naději, že bych si s nima mohl vystačit.

Dveře do třídy se otevřely, šum ve třídě se utišil a všichni se postavili."Sednout, sednout,"řekl učitelka a přešla rovnou ke svému stolu, kam si odložila komínek knih. Pak se otočila na třídu, usmála se a odhrnula si vlasy z obličeje. Byla to mladá, pěkná tmavá žena."Slyšela jsem o novém přírůstku,"řekla a rozhlídla se po třídě."Můžeš si prosím stoupnout, abych tě poznala?"

Stoupl jsem si, zvedl jsem ruku a roztřeseně jsem se usmál."Tady,"řekl jsem.

"Hned vepředu," rozzářila se."Dobré znamení. No, někde mám napsané tvé jméno a další informace. Dej mi minutku a..."

Už se otáčela, aby se podívala mezi papíry a knihy, když se najednou zarazila, jakoby dostala facku, pak se na mě znova podívala a přišla o krok blíž. Bylo jí jasně vidět do tváře, když se zeptala,"Darren Shan?"

"Ehm. Jo," usmál jsem se nervózně. Netušil jsem kdo je a namáhal jsem si mozek - bydlela snad ve stejném hotelu jako my? - když mi tvar jejích rtů a očí přepnul spínač v mozku. Vyšel jsem z lavice a šel jsem k ní, dokud jsme nebyli jen mert od sebe a nevěřícně jsem si prohlížel její obličej."Debbie?" zajíkl jsem se."Debbie Rulíková?"

"Darrene!" vyjekla Debbie a objala mě.

"Debbie!" vykřikl jsem a přitiskl jsem jí k sobě.

Moje učitelka angličtiny byla Debbie Rulíková - moje ex-přítelkyně!

"Sotrva ses změnil!" zalapala po dechu Debbie.

"Ty vypadáš tak jinak!" zasmál jsem se.

"Co se ti stalo s obličejem?"

"Jak ses stala učitelkou?"

A pak oba najednou," Co tu vlastně děláš?"

Zarazili jsme se a zírali jsme na sebe s vytřeštěnýma očima, a rozzářeně jsme se usmívali.Už jsme se neobjímali, ale furt jsme se drželi za ruce. Žáci kolem nás civěli, jako by byli svědky konce vesmíru.

"Kde jsi...."začala Debbie a pak se rozhlédla.Uvědomila si, že jsme ve středu dění, tak pustila moje ruce a ostýchavě se usmála."Darren a já jsme staří přátelé," vysvětlila třídě."Neviděli jsme se už...."

Zase se zarazila, tentokrát se zamračením."Omluvte nás,"zamumlala, chytla mě za pravou ruku a rychle mě táhla ven ze třídy. Zavřela dveře, opřela mě o zeď, přesvědčila se, že jsme na chodbě sami, pak se naklonila blíž a zasyčela,""Kde jsi sakra byl celý ty roky?"

"Všude možně,"usmál jsem se a prohlížel jsem si její tvář, překvapený, jak moc se změnila. Byla taky vyšší - dokonce vyšší než já.

"Jakto, že vypadáš pořád stejně?"vyjela."Vypadáš skoro stejně, jako si tě pamatuju. Zestárl jsi o rok nebo dva, ale uplynulo třináct let!"

"Jak ten čas letí," zakřenil jsem se a krátce jsem jí políbil."Rád vás zase vidím, slečno Rulíková."

Debbie ztuhla a o krok odstoupila."To nedělej."

"Promiň. Jen mám radost, že tě zase vidím."

"Já tě taky ráda vidím. Ale kdyby někdo viděl, jak líbám studenta..."

"Ale Debbie, já nejsem opravdový student. Ty to víš. Jsem dost starý na....No, víš jak starý jsem."

"To jsem si myslela. Ale tvoje tvář..." Mapovala prstem mou čelist, potom rty a nos,a nakonec malou trojúhelníkovou jizvu nad pravým okem."Jako bys byl ve válce," poznamenala.

"Nevěřila bys, kdybych ti řekl, jak blízko jseš pravdě,"usmál jsem se.

"Darren Shan." Zavrtěla hlavou a znova zopakovala moje jméno."Darren Shan."

A pak mi dala facku!

"Za co?" vyjekl jsem.

"Žes odešel bez pozdravu a zkazils mi vánoce," zavrčela.

"To bylo před třinácti lety. Snad tě to ještě neštve."

"Rulíkovi si nesou nenávist hodně, hodně dlouho,"řekla, ale v očích jí pohrával úsměv.

"Ale nechal jsem ti dárek na rozloučenou,"řekl jsem.

Na chvíli zírala do prázdna.Pak si vzpomněla."Ten stromek!"

S panem Hroozleym jsme zabili šíleného vampýra - Murlougha - na štědrý večer u Debbie doma, když jsme ji použili jako návnadu na vytažení ho z jeho doupěte. Než jsme odešli, postavil jsem jí vedle postele malý stromek a ozdobil jsem ho ( Debie i její rodiče jsem předtím omámil, takže když Murlough zaútočil, byli v bezvědomí)´.

"Na ten stromek jsem zapomněla," řekla tiše."To nás dostává k dalšímu bodu - co se tenkrát stalo? Prostě jsem seděla u stolu a najednou jsem ležela v posteli a byl pozdní štědrý večer. Máma s tátou se taky probudili v posteli a netušili, jak se tam dostali."

"Jak se mají Donna a Jesse?" zeptal jsem se ve snaze zamluvit tu otázku.

"Fajn. Taťka furt cestuje po světě, kam ho práce zavane, a máma začala novou....Ne," řekla a strčila do mě."Zapomeň, jak jsem se měla já. Chci vědět, co je s tebou. Celých třináct let jsi byl milou vzpomínkou. Párkrát jsem se tě snažila najít, ale zmizel jsi beze stopy. Teď si zase dotančíš do mého života a vypadáš, jako by ty roky pro tebe byly měsíce. Chci vědět, co se děje."

"Je to dlouhý příběh," povzdychl jsem si."A komplikovaný."

"Mám čas," chytila se toho.

"Nemáš," odporoval jsem jí a kývl jsem směrem ke dveřím třídy.

"Zatraceně. Úplně jsem na ně zapomněla."Došla ke dveřím a otevřela je. Žáci se nahlas bavili, ale při pohledu na učitelku zmlkli."Vytáhněte si knížky," okřikla je."Hned jsem u vás." Zase se otočila ke mě a řekla,"Máš pravdu - nemáme čas. A dneska mám úplně nabitý rozvrh - v pauze na oběd máme poradu. ale co nejdřív se musíme sejít a popovídat si."

"Co takhle po škole?" navrhl jsem."Půjdu domů, převléknu se a pak se můžeme sejít...kde?"

"U mě,"řekla Debbie."Bydlím ve třetím patře jednoho apartmánu.3c, Bungrove Drive. Je to asi 10 minut chůze odsud."

"Najdu to."

"Ale dej mi pár hodin na zkontrolování úkolů,"řekla."Nechoď před půl šestou."

"Skvěle."

"Darren Shan," zašeptala a koutky úst se jí trochu pozvedly."Kdo by tomu věřil?" Naklonila se ke mě a já mysklel - doufal jsem! - že mě chce políbit, ale pak se zastavila, zase se jí na tváři objevil strnulý výraz a strkala mě před sebou do třídy.

Hodina vyšuměla do prázdna. Debbie se ze všech sil snažila mi nevěnovat pozornost, ale pořád jsme se potkávali očima a nepřestávali jsme se usmívat. Ostatní žáci si toho všimli a bylo to hlavním tématem při obědě. Jestli byli ráno podezřívaví, teď byli přímo obezřetní a vyhýbali se mi velkým obloukem.

Nějak jsem se propracoval zbytkem vyučování. Nijak mi nevadilo, že jsem totálně bezradný a že ignoruju probíranou látku. Už jsem se nesnažil ani nepředstíral, že vím, o čem se mluví. Debbie byla to jediné, na co jsem dokázal myslet. Dokonce i když po mě při fyzice pan Smarts hodil moje matematické testy a naštvaně na mě hulákal, jen jsem se usmíval, přikyvoval a myslel na něco jiného.

Na konci dne jsem pospíchal do hotelu. Dostal jsem klíč ke skříňce, kde jsem si měl nechat knihy, ale byl jsem tak nadšený, že jsem se tím ani neobtěžoval a odnesl si obrovský batoh plný knih s sebou. Když jsem dorazil, pan Hroozley byl ještě v posteli, ale Harkat byl vzhůru a já mu rychle pověděl o svém dni a setkání s Debbie.

"Nemí to úžasný?" dokončil jsem to bez dechu."Není to neuvěřitelný? Není to...." nemohl jsem přijít na to, jak to co nejlíp popsat, tak jsem prostě rozhodil ruce a zakřičel jsem,"Juchů!"

"To je skvělý," usmál se zeširoka Harkat, ale šťastně nezněl.

"Co se děje?" zeptal jsem, když jsem v jeho zelených kulatých očích uviděl rozpaky.

"Nic,"řekl."Je to skvělý. Fakt. Jsem rád za tebe."

"Nelži mi, Harkate. Něco ti vrtá hlavou. Co?"

Šel s pravdou ven."Nepřijde ti to jako moc.... velká náhoda?"

"Co tím myslíš?"

"Ze všech škol, kam jsi mohl chodit...ze všech učitelek na světě....jdeš tam, kde učí...tvoje bývalá řítelkyně? A ještě chodíš do její třídy?"

"Takový je život, Harkate Divné věci se dějí pořád."

"Ano," souhlasil."A občas se dějí...náhodou.Ale jindy....jsou naaranžované."

Už jsem si rozepnul košili a sundal svetr s kravatou. Teď jsem se zarazil s prstama na knoflíčkách a prohlížel jsem si ho."Co to říkáš?"

"Něco tu smrdí. Kdybys na Debbie narazil na ulici...to by bylo něco jiného. Ale jsi v její třídě ve škole...kde bys být neměl. Někdo tě zapsal do Mahler's...někdo, kdo ví o Murloughovi a o tvé minulosti."

"Myslíš, že osoba, která zfalšovala naše podpisy ví, že Debbie tu učí?" zeptal jsem se.

"To je očividné,"řekl Harkat."A toho se právě musíme bát. Ale je tu ještě něco....co musíme vzít v úvahu. Co když osoba, která tě zapsala.....nevěděla o Debbie - co když to byla Debbie osobně?"

Nemohl jsem uvěřit, že by Debbie mohla být na straně vampýrů nebo pana Sudda, nebo že by hrála nějakou významnou roli v mém zápisu do Mahler's. Řekl jsem Harkatovi, jak byla překvapená, když mě poznala, ale podle něj to mohla hrát."Jestli došla až sem...sotva by se nechovala překvapeně," poznamenal.

Tvrdohlavě jsem zavrtěl hlavou."Nikdy by nic takového neudělala."

"Neznám jí...takže to nemůžu posoudit. Ale ty jí taky pořádně neznáš. Byla dítě, kdyžs...jí viděl naposled. Lidé se mění, když vyrůstají."

"Ty si myslíš, že bych jí neměl věřit?"

"To netvrdím. Možná je upřímná. Možná nemá nic společného...s těmi dokumenty, nebo s tím....že tam jseš; mohla by to být...velká náhoda. Ale opatrnost je nezbytná. Běž za ní, ale nespouštěj z ní oči. Dávej pozor na jazyk. Polož jí pár zjišťovacích otázek. A vezmi si s sebou zbraň."

"Nemohl bych jí ublížit,"řekl jsem tiše."I kdyby intrikovala proti nám - v žádném případě bych jí nedokázal zabít."

"Stejně si jí vem," naléhal Harkat."Jestli je ve spolku s vampýry, nemusela by to být ona...proti komu jí pozvedneš."

"Narážíš na to, že by tam mohli čekat vampýři?"

"Možná. Nevíme, proč by vampýři - jestli jsou za těmi zfalšovanými dokumenty....tě posílali do školy. Jestli pracují s Debbie - nebo jí využívají....mohlo by to celý problém vysvětlit."

"Tím myslíš, že mě chtějí u Debbie samotného, aby mě mohli oddělat?"

"To by mohli."

Zamyšleně jsem kývl. Nevěřil jsem, že by Debbie spolupracovala s našimi nepřáteli, ale byla tu možnost, že jí zmanipulovali, aby mě dostali."Co s tím budeme dělat?" zeptal jsem se.

V Harkatových zelených očích byla jasná nejistota."Nejsem si jistý. Bylo by pošetilé...nakráčet do pasti. Ale občas se riskovat musí. Možná je to cesta,. jak překvapit ty...kdo na nás líčí pasti."

Skousl jsem si horní ret a chvíli jsem nad tím přemýšlel, a pak jsem udělal tu nejrozumnější věc - šel jsem a vzbudil jsem pana Hroozleyho.

-----

Zazvonil jsem na zvonek s nápisem 3c a počkal jsem. O chvilku později se v intercomu ozval Debiin hlas."Darrene?"

"Právě ten."

"Jdeš pozdě." Bylo 7.20. sluce právě zapadalo.

"Zdržely mě domácí úkoly. Jdi si obviňovat mojí učitelku angličtiny - je to fakt furie."

"Ha - ha - ha."

Ozvalo se zabzučení a dveře se otevřely. Než jsem vešel, zarazil jsem se a podíval jsem se přes ulici na protější řadu domů. Na střeše jsem spatřil skrytý stín - pana Hroozleyho. Harkat byl za Debiiným domem.. Oba by mi při první známce potíží přiběhli na pomoc. Na tomhle jsme se dohodli. Pan Hroozley původně navrhoval rychlý ústup - věci se na jeho vkus moc zkomplikovaly - ale já se vytasil se svou hodností a on souhlasil, že z té situace vytěžíme co nejvíc a obrátíme karty na svou stranu - jestli se protivník ukáže.

"Když vypukne boj,"varoval mě před odchodem,"mohlo by být těžké vybrat si terč. Nejsi připravený vztáhnout ruku na přítele, ale já ano, jestli spolupracuje s nepřítelem. Nestav se mi do cesty, ať se stane cokoliv."

Smutně jsem kývl. Nebyl jsem si jistý, že dokážu stát a nechat ho, aby ublížil Debbie, i když se ukáže, že bojuje proti nám - ale budu se snažit.

Vyběhl jsem schody a cítil jsem dva nože na stehnech, které jsem si tam schoval. Doufal jsem, že je nepoužiju, ale bylo užitečné vědět kde jsou, kdybych je náhodou potřeboval.

Dveře 3c byly otevřené, ale stejně jsem ještě zaklepal."Dále," zavolala Debbie."Jsem v kuchyni."

Zavřel jsem dveře, ale nezamykal. Rychle jsem si prohlédl byt. Pečlivě uklizený. Nekolik knihovniček přetékajících knihami. Přehrávač na stolku; spousty cédéček. Přenosná televize. Plakát z Pána prstenů na jedné zdi, obrázek Debbie s rodiči na druhé.

Debie přišla z kuchyně. Měla na sobě dlouhou červenou zástěru a ve vlasech mouku."Když jsem na tebe čekala, začla jsem se nudit,"řekla,"tak jsem se rozhodla udělat vdolky. Máš je rád s rozinkama nebo bez?"

"Bez,"řekl jsem a usmál jsem se, když odcouvala zase do kuchyně - zabijáci a jejich poskoci vás nepřijdou pozdravit s moukou ve vlasech! Všechny pochybnosti, co jsem o ní měl rychle zmizely a já věděl, že se od ní nemusím ničeho bát. Ale stejně jsem nepolevil v ostražitosti - Debbie pro mě nebyla hrozbou, ale hned za dveřmi nebo v komíně se mohl schovávat vampýr.

"Jak sis užil svůj první den ve škole?" zeptala se Debbie, zatímco jsem se procházel po obýváku.

"Bylo to divný. Nebyl jsem ve škole už....no, bude to dlouho. Tolik se toho změnilo. Když jsem byl...." odmlčel jsem se. Zarazila mě kniha přede mnou:Tři mušketýři."Donna tě furt nutí to číst?"

Debbie vystrčila hlavu ze dveří a podívala se na tu knihu."Aha," zasmála se."Četla jsem jí, když jsme se potkali poprvý, co?"

"Jo. Nesnášela jsi jí."

"Fakt? To je divný - teď jí zbožňuju. Jedna z mých nejoblíbenějších. Pořád jí svým žákům doporučuju."

Pobaveně jsem zavrtěl hlavou, položil knihu a šel se podívat o kuchyně. Byla malá, ale profesionálně zorganizovaná. Vzduchem se vznášela příjemná vůně těsta."Donna tě učila dobře," poznamenal jsem. Debiina matka bývala šéfkuchařkou.

"Nepustila mě z domu, dokud jsem se nenaučila postarat o kuchyň,"usmála se Debbie."Vystudovat univerzitu bylo lehčí než projít jejíma testama."

"Byla jsi na univerzitě?" zeptal jsem se.

"Těžko bych teď učila, kdyby ne."

Strčila plech syrových vdolků do trouby, zhasla a strčila mě zpátky do obýváků. Padl jsem do jednoho křesla a ona se sehnula nad přehrávačem, aby vybrala nějakou hudbu."Chceš něco konkrétního?"

"Ani ne."

"Nemám nic moc rockového nebo popového. Jazz nebo klasiku?"

"To je jedno."

Vybrala cd, vyndala ho z krabičky, vsunula do přehrávače a zapla ho. Pár minut tak postávala, když okolí zaplnila plynulá uvolňující hudba."Líbí?" zeptala se.

"Není to špatný. Co to je?"

"Titan. Víš od koho?"

"Od Mahlera?" tipnul jsem si.

"Správně. Napadlo mě, že ti to pustím, abys to poznal - Pana Chiverse strašně vytočí, když studenti nepoznají Mahlera."Sedla si na židli vedle mě a beze slova si prohlížela mou tvář. Nelíbilo se mi to, ale neotočil jsem se."Tak," povzdechla si."Chceš mi o tom povědět?"

Probral jsem s panem Hroozleym a Harkatem co bych jí měl říct, a teď jsem se vytsil s příběhem, na kterém jsme se shodli.Řekl jsem, že mám stárnoucí chorobu, kvůli které stárnu déle než normální lidé. Připomněl jsem jí Evru Vona, s kterým se setkala,a řekl jsem, že jsme byli pacienti odborné kliniky.

"Vy nejste bratři?" zeptala se.

"Ne. A ten muž, co byl s náma, není náš otec - dělá zdravotního bratra. Proto jsem nechtěl, aby jsi se s ním setkala - bylo fajn dělat, že jsem normální kluk a nechtěl jsem, aby mi to zkazil."

"Takže kolik ti vlastně je?" dotírala.

"Ne o moc víc než tobě,"řekl jsem."Choroba se projevila, až když mi bylo dvanáct. Předtím jsem nebyl o moc jiný než ostatní."

Uvažovala o tom se svým typickým opatrným přemýšlivým výrazem."Jestli je to pravda,"řekl,"co děláš ve škole zrovna teď? A proč sis vybral mojí?"

"Nevěděl jsem, že pracuješ v Mahler's," řekl jsem."To je až děsivá náhoda. Vrátil jsem se do školy, protože...těžko se to vysvětluje. Nedostal jsem potřebné vzdělání, když jsem vyrůstal. Byl jsem divoký a místo abych se učil, šel jsem na ryby nebo hrál fotbal. Poslední dobou jsem začal mít pocit,že mi něco uniklo. Před pár týdny jsem šel za jedním chlapem, co falšuje dokumenty - pasy, rodné listy,takové věci. Poprosil jsem ho, aby mě zapsal s falešným rodným číslem, takže můžu předstírat, že je mi patnáct."

"Na co ti to je?" zeptala se Debbie."Proč ses nepřihlásil do studia pro dospělé?"

"Protože vzhledově dospělý nejsem," nasadil jsem smutný obličej."Ani nevíš jak je to strašný, růst tak pomalu, obhajovat se ostatním, vědět, že si o mě šuškají. Moc se do společnosti nevměšuju. Žiju sám a většinou zůstávám doma. Tohle se mi zdálo jako příležitost předstírat, že jsem normální. Myslel jsem, že nejvíc zapadnu mezi ty, kterým se podobám - patnáctiletí. Doufal, že když se obléknu a budu mluvit jako oni, a budu s nimi chodit do školy, že mě akceptují a nebudu se cítit tak osaměle." Podíval jsem se do země a dodal jsem pochmurně,"Hádám, že tímhle ta přetvářka končí."

Ticho. Pořád ticho, až Debbie řekla,"Proč by měla?"

"Protože už o mě víš. Řekneš to panu Chiversovi. Budu muset odejít."

Debbie se natáhla a vzala si mou levou dlaň do svých."Myslím si, že jsi blázen,"řekla."Prakticky každý koho se znám se nemůže dočkat, až odejde ze školy, a pak jseš tu ty, zoufale se tam chceš vrátit. Ale obdivuju to. Podle mě je skvělý, že se chceš učit. Jseš statečný, a já o tom nikomu neřeknu."

"Fakt?"

"Myslím, že na to stejně přijdou - těžko vydržíš předstírat moc dlouho - ale ode mě se nikdo nic nedozví."

"Díky, Debbie. Já..."Odkašlal jsem si a podíval jsem se na naše spojené ruce."Rád bych ti dal pusu - jako poděkování - ale nevím, jestli bys chtěla."

Debbie se zamračila a já poznal, že přemýšlí - může učitelka dovolit žákovi, aby jí políbil? Pak se usmála a řekla,"OK - ale jen na tvář."

Zvedl jsem hlavu, předklonil jsem se a otřel jsem se jí o tvář řtama. Rád bych jí políbil víc, ale věděl jsem, že nemůžu. I když jsme byli stejného věku, v jejích očích jsem byl pořád puberťák. Mezi náma byla jasná hranice, kterou jsme nemohli překročit - ať po tom moje dospělá část hladověla jak chtěla.

---------------------

Povídali jsme si dlouhé hodiny. Zjistil jsem o Debbině životě všechno, jak šla po skončení školy na univerzitu, vystudovala angličtinu a sociologii a pak se stala učitelkou. Po několika pracovních místech jinde se rozhodla ucházet se o mí sto tady - v tomhle městě prožila dětství a bylo pro ní nejblíž domovu. Nakonec skončila v Mahler's. Už tu učí dva roky a zamilovala si to tu. V jejím životě už se objevil muž - jednu dobu byla dokonce zasnoubená! - ale teď ne. A řekla - dost důrazně - že ani žádného nehledá!

Ptala se mě na noc před třinácti lety a co se vlastně stalo jí a jejím rodičům. Zalhal jsem, že na tom vínu bylo něco v nepořádku."Všichni jste usnuli na stole. Zavolal jsem toho bratra, co se staral o mě s Evrou. Přišel, zkontroloval vás a řekl, že budete v pohodě, až se vzbudíte. Tak jsme vás uložili do postele a já odešel. Nikdy jsem se neuměl moc dobře loučit."

Tvrdil jsem Debbie, že žiju sám. Kdyby si to zkontrolovala u pana Blawsa, zjistila by, že je to lež, ale pochybuju, že by se obyčejní učitelé nějak extra bavili s inspektory.

"Bude to šílený mít tě ve třídě," zamumlala. Seděli jsme zrovna na gauči."Buseme muset být opatrní. Když nás někdo začne podezírat, že mezi náma někdy něco bylo, musíme vyjít ven s pravdou. Kdyby ne, mohlo by mě to stát kariéru."

"Možná se nebudeme muset bát moc dlouho,"řekl jsem.

"Co tím myslíš?"

"Nejsem ten správný typ na studium. Ve všech předmětech jsem pozadu. Někde - třeba matika a fyzika - tam nemám ani ponětí, o čem se mluví. Asi to budu muset vzdát."

"To jsou zbabělý řeči,"zavrčela,"a já je nebudu poslouchat." Vzala jeden vdolek - byly oříškově hnědé, natřené máslem a marmeládou - a strčila mi ho do pusy."Dokončíš, co jsi začal, nebo toho budeš litovat."

"Ale já to neůžu zádout," zamumlal jsem s pusou plnou vdolku.

"Jasně že můžeš," naléhala."Nebude to snadný. Budeš se muset hodně učit, možná dokonce přemýšlet nad doučováním..." odmlčela se a najednou se rozzářila."To je ono!"

"Co?" zeptal jsem se.

"Můžeš chodit ke mě na doučování."

"Na doučování čeho?"

Pleskla mě přes rameno."Školní doučování, ty tele! Můžeš ke mě přijít každý den po škole na hoďku nebo dvě. Pomůžu ti s úkolama a vysvětlím ti věci, kterým nerozumíš."

"Nebude ti to vadit?" zeptal jsem se.

"Jasně že ne," usmála se."Bude mi potěšením."

---------------------

Ať už jsem se bavil sebevíc, muselo to jednou skončit. Úplně jsem zapomněl na možnou hrozbu vampýrů, ale když se Debbie omluvila a odešla do koupelny, zase jsem na ně začal myslet a taky jestli pan Hroozley s Harkatem nějakého neviděli - nechtěl jsem chodit k debbie na doučování, kdyby to znamenalo zamotat jí do nebezpečí.

Kdybych počkal, až se vrátí, zase bych na tu hrozbu mohl zapomenout, tak jsem napsal krátký vzkaz - "Musel jsem jít. Rád jsem tě viděl. Uvidíme se zítra do škole. Doufám že nevadí, když nebudu mít úkol!" - a položil jsem ho na prázdný talíř od vdolků, a co nejtišejš jsem odešel.

Seběhl jsem schody a radostně jsem si broukal, před hlavníma dveřmě jsem se zastavil a třikrát jsem krátce hvízdnul - znamení pro pana Hrozoleyho, že odcházím. Pak jsem budovu odešel a našel jsem Harkata schovaného za několika černými pytly s odpadky."Nějaké potíže?" zeptal jsem se.

"Žádné," odpověděl."Nidko sem nešel."

Pan Hroozley dorazil a schoval se k nám za pytle. Vypadal vážněji než obvykle."Zahlídl jste nějakýho vampýra?" zeptal jsem se.

"Ne."

"Pana Sudda?"

"Ne."

"Tak to vypadá dobře," usmál jsem se.

"A co Debbie?" zeptal se Harkat."Měl jsi pravdu?"

"No jasně," rychle jsem jim shrnul naší konverzaci. Pan Hroozley mlčel, jen občas zamručel. Vypadal rozladěně a duchem nepřítomně.

"...takže jsme se domluvili, že se každý den po škole sejdeme," dokončil jsem to."Ještě jsme si nedomluvili čas. Chtěl jsem to nejdřív probrat s váma, jestli mi zase budete chtít krýt záda. Myslím, že není třeba - jsem si jistý, že Debbie v ničem nejede - ale jestli chcete, můžeme lekce naplánovat na pozdní večer."

Pan Hroozley si nepřítomně povzdechl."Nemyslím, že by to bylo nutné. Pořádně jsem to tu prozkoumal. Žádné známky po vampýrech. Bylo by lepší, kdybys sem chodil za denního světla, ale ne nezbytné."

"To je souhlas?"

"Jo."A zase zněl neobvykle sklesle.

"Co se děje?" zeptal jsem se."Přece Debbie pořád nepodezíráte, ne?"

"To s ní nemá co dělat. Já..."Smutně se na nás podíval."Mám špatné zprávy.."

"Jo?" Vyměnili jsme si s Harkatem nejisté pohledy.

"Když jsi byl uvnitř, Mika Ver Leth mi poslal krátkou telepatickou zprávu."

"Něco o Pánovi vampýrů?" zeptal jsem se nervózně.

"Ne. Týká se to našeho přítele, tvého kolegy knížete, Parise Nebesse.On..." zase si povzdechl a pak řekl temně,"Paris je po smrti."

Smrt letitého knížete nás ani neměla překvapit - už mu bylo asi 800, Válka Jizev se na něm taky podepsala, a moc dobře si vzpomínám,že mě při odchodu z Hory napadlo, jak špatně vypadá - ale nepočítal jsem, že by odešel tak rychle, a ta zpráva mě úplně odrovnala.

Podle toho, co pan Hroozley věděl, kníže zemřel přirozenou cestou. Nebudeme mít jistotu, dokud se do Hory nedostaneme - upíři dokážou posílat jen krátké telepatické zprávy - ale v Mikově zprávě nebyly žádné známky oklamání.

Chtěl jsem jít na pohřeb s panem Hroozleym - bude to velká událost, skoro všichni upíři světa budou přítomni - ale pan Hroozley mě požádal, abych to nedělal."Jeden kníže musí vždycky zůstat vně Upíří hory," připomněl mi," v případě, že by se ostatním něco stalo. Vím, že jsi měl Parise rád, ale Mika, Šíp a Vandža ho znali o hodně déle. Bylo by nefér chtít po některém z nich, aby se své účasti vzdali."

Byl jsem zklamaný, ale podřídil jsem se - bylo by ode mě sobecké, kdybych chtěl, aby se mi podřídil některý ze starších knížat. "Řekněte jim, ať jsou opatrní," varoval jsem ho."Nechci zbýt jako jediný kníže - jestli všichni zahynou, a já budu muset vést klan sám, bude to katastrofa!"

"Neřkej," zasmál se Harkat, ale v jeho hlase nebyla ani známky veselí."Mohu jít s vámi?" zeptal se pana Hroozleyho."Rád bych se...důstojně rozloučil."

"Byl bych radši, kdybys zůstal s Darrenem,"řekl pan Hroozley."Nelíbí se mi představa, že ho nechávám samotného."

Harkat okamžitě kývl."Máte pravdu. Zůstanu."

"Díky,"řekl jsem potichu.

"No," zamyslel se pan Hroozley,"to před nás staví otázku, jestli tě nechat tady nebo se přesunout jinam."

"Zůstaneme, to je jasný," řekl jsem až moc rychle.

Ať už se tvářil jakkoliv pochmurně, teď se zašklebil."Myslel jsem, že to řekneš. Zalédl jsem tě oknem, jak jsi tu učitelku líbal na tvář."

"Vy jste mě špehoval!" zafuněl jsem.

"To byl účel plánu, ne?"odpověděl. Naštvaně jsem prsknul, i když to samozřejmě BYL účel plánu."Měli byste se s Harkate stáhnout, zatímco budu pryč,"pokračoval pan Hroozley."Jestli se dostanete pod útok, budete mít co dělat, abyste si zachránili krky."

"Klidně to risknu, jestli není Harkat proti."

Harkat pokrčil ramenama."Pomyšlení na to, že tu zůstanem...mě neděsí."

"Výborně," povzdechl si pan Hroozley.Aale slibte mi, že až budu pryč, nebudete se pokoušet ty zabijáky najít, a neuděláte nic, co by vás mohlo ohrozit."

"Toho se nemusíte bát," pověděl jsem mu."Nahánění zabijáků je teď to poslední, co mám na mysli. Musím se poprat s něčím mnohem děsivějším - s domácíma úkolama!"

Pan Hroozley nám popřál hodně štěstí a pak pospíchal do hotelu, aby si sbalil a odešel. Když jsme tam dorazili my, už byl pryč, pravděpodobně až na kraji města, kde se připravoval na míhání. Cítil jsem se bez něj strašně sám, a taky trochu vystrašeně, ale moc jsme se nestrachovali. Bude pryč nanejvýš pár týdnů Co by se za tak krátkou dobu mohlo stát?

-----------------

Následujících čtrnáct dní bylo pěkně nabitých. Protože byl pan Hroozley pryč z města, lov na vampýry byl odložen,a počet mrtvých se nijak nezměnil (poslední dobou nikoho nezabili),takže jsem se mohl soustředit na školu - což bylo jen dobře, vzhledem k tomu množství úsilí, které jsem musel vynaložit.

Debbie se hodně snažila, aby mi to ulehčila. Díky ní jsem se v minulosti jako dostal do velkého požáru, kvůli kterému jsem zameškal spousty učení. Dobré známky jsem vysvětloval tím, že můj otec byl nejlepší kamarád ředitele bývalé školy. Pana Chiverse to určitě vůbec nezajímalo, ale Debbie ho přemluvila, aby to nechal být.

Úplně jsem vynechal moderní jazyky a v matice a fyzice jsem propadl o několik ročníků. Přišlo mi strašně divné sedět mezi třináctiletýma dětma, ale aspoň jsem jim stačil. Na fyziku jsem měl pořád pana Smartse,ale byl teď mnohem tolerantnější, když věděl, že nepředstírám ignoraci, a strávil spoustu času tím, že mi pomáhal se chytit.

Drobné problémy jsem měl i v angličtině, dějáku a zemáku,ale díky hodinám navíc, které jsem bral místo jazyků jsem se na ně mohl víc soustředit a pomalu jsem doháněl ostatní.

Strašně mě bavilo technické kreslení a počítače. Taťka mě v dětství naučil základy rýsování - doufal, že jednou budu architektem - a já se rychle doučil, co jsem neuměl. K mému překvapení jsem k počítačům přilnul jako upír ke krvi a díky extra rychlým prstům jsem mohl psát mnohem rychleji než jakýkoliv člověk.

Musel jsem si na svou sílu dávat dobrý pozor. Bylo těžké si udělat přátele - moji spolužáci se na mě pořád dívali podezíravě - ale já věděl, že bych mohl být oblíbený, kdybych se v pauze na oběd zapojil do sportovních aktivit. Mohl jsem vyniknout v kterékoliv hře - fotbal, basket, přehazka - a vítěze mají všichni rádi. Touha předvést se a získat si tím nějaké přátele byla silná.

Ale já odolal. Risk by byl moc velký. Nejen možnost, že bych udělal něco supermanského - třeba vyskočit výš než profesionální hráč basketu - což by mohlo ostatní upozornit na mé síly,ale hlavně strach, že bych mohl někoho zranit. Kdyby mě někdo při fotbale šťouchnul mezi žebra, mohl bych ztratit kontrolu a zmlátit ho, a moje rány by mohly poslat člověka do nemocnice, nebo hůř - do márnice!

Proto byl tělák děsně frustrující předmět - musel jsem s rozmyslel schovávat své síly za nemotornou a ubohou masku. Angličtina byla kupodivu taky horor. Bylo skvělé být s Debbie, ale ve třídě jsme se museli chovat jako normální student s učitelkou. Nemohli jsme se chovat nijak důvěrně. Udržovali jsme si důkladný odstup, díky kterému těch čtyřicet minut - ve středu a pátek 80, to jsem měl dvojhodinovku angličtiny - plynulo neskutečně pomalu.

Po škole a o víkendy, když jsem chodil k ní domů na soukromé doučování, to bylo něco jiného. Mohli jsme se uvolnit a probírat, co jsme chtěli; mohli jsme se natáhnout na gauči s lahví vína a dívat se na starý film, nebo poslouchat hudbu a povídat si o starých časech.

Většinou jsem u Dibbie večeřel. Zbožňovala vaření, a spolu jsme experimentovali s různýma kulinářskýma specialitama. Brzo jsem přibral, a musel jsem začít běhat dlouho do noci, abych se udržel v dobré kondici.

Ale nebylo to jen o odpočinku a dobrém jídle. Byla pevně rozhodnutá mě doučit na potřebnou úroveň a každý den se mnou aspoň dvě tři hodiny probírala veškerou látku. Ani pro ní to nebylo snadné - nejen že byla unavená po celém dni práce, ale o matice, fyzice a zeměpisu toho moc nevěděla - ale poprala se s tím a vysvětlila mi to tak, abych jí stačil.

"Máš dost strašnou gramatiku,"řekla jednoho večera, když si pročítala můj esej."Tvoje angličtina je dobrá,ale musíš se zbavit několika naučených chyb."

"Jako třeba?"

"Například tahle věta:John kupoval ty časopisy pro mně. Víš, jakou jsi udělal chybu?"

Zamyslel jsem se nad tím."Šel mi koupit noviny?" navrhnul jsem nevinně.

Debbie po mně hodila tou esejí."Teď vážně," zahihňala se.Sebral jsem papír a prohlížel jsem si tu větu."Nemělo by tam být - pro MĚ?" zkusil jsem.

"ano," kývla."Všude dáváš "mně". To není gramaticky správně. Musíš si to odvyknout."

"Já vím," povzdechl jsem si."Ale bude to těžký. Píšu si deník a používám jenom "mně" - přijde mi to přirozenější."

"Nikdo nikdy netvrdil, že je angličtina přirozená," pokárala mně, pak pozvedla obočí a dodala,"Nevěděla jsem, že si vedeš deníček."

"Od tý doby, co mi bylo devět. Mám v něm všechny tajemství."

"Doufám, že nepíšeš o mě.Kdyby se dostal do špatných rukou..."

"Hmmm," ušklíbl jsem se,"klidně bych tě mohl vydírat, kdybych chtěl, co?"

"Jen to zkus," zavrčela. Pan vážně,""Vážně bys o nás psát neměl, Darrene. A když už, říkej mi jiným jménem. kidně si můžeš deník někde zapomenout, a kdyby se dostalo ven něco o našem přátelství, měla bych co dělat, abych to uvedla na pravou míru."

"OK. Poslední dobou jsem toho moc nepsal - hodně práce - ale až zase začnu, procvičím si zdravý úsudek." To byla jedna z Debiiných oblíbených frází.

"a hlavně dávej pozor, abys psal "Paní X a mně", a ne "Paní X a mě"," dodala důležitě, a pak začala ječet, když jsem k ní vyrazil napříč pokojem a bez slitování jí začal lechtat!

Když jsem byl ve škole už třetí úterý, konečně jsem si našel kamaráda. Richard Montrose byl malý kluk s nevýraznou barvou vlasů, kterého jsem znal z hodin angličtiny a dějepisu. Bylo rok mladší než většina ostatních. Nebyl moc výřečný, ale učitelé ho měli rádi. Což z něj samozřejmě dělalo perfektní terč pro frajírky.

Protože jsem se o polední přestávku neúčastňoval her, většinu hodiny jsem se poflakoval kolem nebo jsem šel do počítačové učebny ve třetím patře zadní části budovy. A právě tam jsem byl, když jsem uslyšel zvuky rvačky a šel jsem to obhlídnout. Našel jsem tam Richarda, kterého držel u zdi Smickey Martin - ten kluk, který mě první den nazval kreténem - a tři jeho kamarády. Smickey mu právě prohraboval kapsy."Víš, že musíš zaplatit, Monty,"zasmál se."Když si nevemem tvý prachy my, tak někdo jinej. Lepší zlo, který znáš, než zlo, který neznáš."

"Prosím, Smickey," natahoval Richard."Tenhle týden ne. Musím si koupit nový atlas."

"Měl ses o ten stareh starat líp," zahihňal se Smickey.

"Tys mi ho přece roztrhal, ty..." už chtěl Smickeyho počastovat nějakou nadávkou, ale včas se stáhnul.

Smickey se odmlčel."Jaks mě to chtěl nazvat, Monty?"

"Nijak," zakňučel Richard, teď už opravdu vyděšený.

"Ale nějak jo," zavrčel Smickey."Přidržte ho, kluci. Naučím ho -"

"Nenaučíš ho nic," ozval jsem se potichu.

Smickey se hbitě otočil. Když mě spatřil, zasmál se."Prcek Darrsy Horston," ušklíbl se."Co tu děláš?"" Mlčel jsem, jen jsem se na něj chladně díval."Radši zdrhej, Horstey,"řekl Smickey."Ještě po tvejch penězích nejdem - ale co není, může být!"

"Nic ode mě nedostanete," informoval jsem ho."A už ani od Richarda. Ani od kohokoliv jiného."

"Co?" přimhouřil oči."To bylo fakt hnusný, Horsty. Když to okamžitě vemeš zpátky, mohl bych na to zapomenout."

Klidně jsem vykročil a vychutnával jsem si možnost dát tomu magorovi, co si zaslouží. Smickey se zamračil - tohle nečekal - ale pak se ušklíbl, chňapnul Richarda za levou ruku a prudce ho strčil směrem ke mě. Nedával jsem pozor - pořád jsem se plně soustředil na Smickeyho - ale pak jsem uslyšel, jak do něčeho vrazil. Ohlídl jsem se - vrazil do zábradlí u schodů a převažovalo ho to dolů - hlavou napřed o tři patra níž!

Vyrazil jsem a natáhl jsem se mu po nohou. Levá noha mi unikla úplně, ale několik prstů jsem obemkl kolem jeho pravého kotníku těsně předtím, než zmizel přes zábradlí. Pevně jsem ho chytil za kalhoty a zavrčel jsem, když mě váha jeho těla přirazila k zábradlí. Ozval se zvuk trhané látky a já dostal strach, že to jeho kalhoty nevydrží a já ho ztratím. Ale materiál vydržel a on tam zůstal s fňukáním viset, takže jsem ho mohl vytáhnout a pomoct mu na nohy.

Když byl Richard v bezpečí, chtěl jsem si to vyřídit se Smickeym a se zbytkem, ale všichni se rozprchli jako zbabělci."Srabové," zamumlal jsem, než jsem se zeptal Richarda, jestli je v pohodě. Otupěle kývl, ale mlčel. Nechal jsem ho na pokoji a vrátil jsem se do tichého vrčení počítačové učebny.

O chvilku později se Richard objevil ve dveřích. Pořád se třásl, ale už se usmíval."Zachránils mi život,"řekl. Pokrčil jsem ramenama a díval jsem se na obrazovku, jako by mě tam něco zaujalo. Richard počkal a pak řekl,"Díky."

"Žádný problém,"podíval jsem se na něj."Tři patra nejsou zas až tak velká hloubka. Jen by sis zlomil pár kostí."

"Podle mě ne," řekl Richard."Šel jsem čumákem dolů, jako letadlo." Posadil se vedle mě a díval se na obrazovku."Děláš spořič?"

"Jo."

"Vím, kde bys mohl najít vážně dobrý obrázky z hororů a sci-fi. Chceš to ukázat?"

Kývl jsem."To by bylo supr."

Usmál se a přelétl rukama klávesnici, a brzo už jsme se bavili o škole a úkolech a počítačích, a hodiny rychle plynula.

Richard si o angličtinu a dějepis vyměnil místa, abychom mohli sedět spolu, a dovolil mi opsat si své poznámky - psal tak rychle a drobně, že si dokázal zapsat všechno, co bylo řečeno. Taky jsme spolu trávili většinu přestávek a polední pauzy. Vytáhl mě z počítačové učebny a představil mě svým přátelům. Sice mě nevítali přímo s otevřenou náručí,, ale aspoň jsem poznal pár lidí, s kterýma jsem se mohl bavit.

Bylo zábavné se prostě jen tak flákat, probírat telku,komiksy, hudbu, knihy a (samozřejmě!) holky. S Harkatem jsme měli televizi na pokoji a po večerech jsem začal sledovat nějaké programy. Většina toho, co zajímalo ostatní, bylo nudná a oblbující, ale dělal jsem, že mě to baví taky.

Týden uběhl tychle a ani jsem se nenadál a byl tu další víkend. Poprvé jsem byl trochu zklamaný, že mám před sebou dva volné dny - Richard bude pryč s prarodiči - ale potěšila mě představa, že bych je mohl strávit s Debbie.

Hodně jsem přemýšlel nad Debbie, nad ní a nad poutem, které nás spojovalo. V mládí jsme si byli hodně blízcí, a teď jsem se jí cítil blíž než kdy předtím. Věděl jsem, že tu jsou překážky - hlavně má podoba - ale strávil jsem s ní tolik času, že jsem měl pocit, že bychom ty překážky mohli překonat a pokračovat tam, kde jsme před třinácti lety skončili.

Ten pátek jsem sebral veškerou svou odvahu, když jsme seděli vedle sebe na gauči, a naklonil jsem se a pokusil jsem se jí políbit. Vypadala překvapeně a trochu mě odstrčila, a rozpačitě se zasmála. Když jsem se jí pokusil políbit znovam, její překvapení se rozplynulo do ledového hněvu a odstrčila mě prudce."Ne!" vyštěkla.

"Proč ne?" odsekl jsem naštvaně.

"Jsem tvá učitelka," postavila se Debbie."Ty jsi můj student. To by nebylo správné."

"Nechci být tvůj student," zavrčel jsem a stoupl jsem si vedle ní."Chci být tvůj přítel."

Naklonil jsem se, abych jí políbil znova, ale než jsem mohla cokoliv udělat, vrazila mi pořádnou facku.Zamrkal jsem a zaraženě jsem na ní zíral. Dala mi druhou, tentokrát menší.Třásla se a v očích měla slzy.

"Debbie," zasténěl jsem."Nemyslel jsem -"

"Chci, abys odešel,"přerušila mě. O pár kroků jsem ustoupil a zastavil jsem. Otevřel jsem pusu na protest."Ne,"řekla Debbie."Nic neříkej. Prostě běž, prosím."

Zkroušeně jsem kývl, otočil jsem se k ní zády a šel ke dveřím. Zarazil jsem se s prstama na klice a aniž bych se otočil, řekl jsem,"Jen jsem ti chtěl být blíž. Nemyslel jsem to nijak zle."

Po chvíli ticha si Debbie povzdechla a řekla,"Já vím."

Troufl jsem si ještě na jeden pohled přes rameno - Debbie měla ruce zkřížené na prsou a dívala se do země. Měla blízko k pláči."Změní se tím něco mezi náma?"zeptal jsem se.

"Nevím," odpověděla mi upřímně. Podívala se na mě a v očích se jí mísily slzy a zmatení."Nechme to pár dní u ledu. Popovídáme si o tom v pondělí. Musím si to promyslet."

"OK,"otevřel jsem dveře, vyšel jsem ven a dodal jsem rychle,"Možná to nebudeš chtít slyšet, ale miluju tě, Debbie.Miluju tě víc než kohokoliv jinýho." Než mohla stačit odpovědět, zavřel jsem dveře a seběhl jsem schody jako pes se staženým ocasem.

Rázoval jsem ulicema, jako by mě rychlá chůze mohla zbavit všech problémů. Přemýšlel jsem nad tím, co bych mohl říct Debbie, aby mě akceptovala. Byl jsem si téměř jistý, že ke mě cítí to samé, co já k ní. Ale můj vzhled jí mátl. Musel jsem přijít na způsob, jak jí přimět, aby se na mě dívala jako na dospělého a ne na dítě. Co kdybych jí řekl pravdu? Představoval jsem si, jak jí sděluju tu novinku.

"Debbie, připrav se na šok - jsem upír."

"To je hezké, miláčku."

"Ty nejsi naštvaná?"

"A měla bych?"

"Piju krev! Motám se kolem nočních bojů, hledám spící lidi a otvírám jim žíly!"

"No...nikdo není dokonalý."

Ten imaginární rozhovor mě pořinutil se pousmát. Vlastně jsem neměl ponětí, jak by Debbie reagovala. Nikdy jsem to člověku nesvěřil. Netušil jsem, kde nebo jak začít,nebo co by mi na to ten dotyčný pověděl. JÁ jsem věděl, že upíři nejsou vražedné zrůdy bez emocí z hororvých knih a filmů - ale jak bych přesvědčil ostatní?

"Pitomý lidi!" zamručel jsem a vzteky jsem jsem nakopl poštovní schránku."Pitomý upíři! Proč nejsme všichni třeba želvy?"

Ta směšná myšlenka mě probrala; rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že nemám ponětí, v které části města jsem. Hledal jsem jméno známé ulice, abych mohl nabrat směr domů. Ulice byly úplně opuštěné. Když záhadní zabijáci přestali vraždit, vojáci se stáhli, a i když policisté ještě stále hlídali, barikády byly strženy a každý si mohl chodit, kam chtěl. Ale zákaz vycházení pořád platil, a většina lidí ho ještě ráda dodržovala.

Užíval jsem si temné a tiché ulice. Procházel jsem temnýma stočenýma uličkama a představoval jsem si, že se proplétám tunelama v Upíří hoře. Bylo utěšující představit si zase společnost Seby Nila, Vaneze Blana a ostatních, žádný milostný život, škola ani osudový úkol.

Myšlenky na Upíří horu mě zavedly k Parisovi Nebessovi. Tak mě zaměstnávala škola a Debbie, že jsem neměl čas zabývat se smrtí knížete. Ten starý upír, který mě toho tolik naučil, mi bude vážně chybět. Taky jsme se spolu častokrát pobavili. Když jsem překračoval nějaké smetí v potemnělé uličce, vzpomněl jsem si na dobu před několika lety, když se moc naklonil nad svíčku a chytly mu vousy. Skákal kolem Knížecí síně jako klaun, křičel a plácal do plamenů dokud -

Něco mě zezadu vzalo po hlavě, a dost tvrdě, takže jsem se skácel do hromady odpadků. Při pádu jsem vyjekl, vzpomínky na Parise zmizely a pak jsem se odkulil, rukama jsem si svíral hlavu. Jak jsem se dostal pryč, něco stříbrného dopadlo přesně tam, kde jsem měl ještě před chvíli hlavu, a rozletěly se jiskry.

Ignoroval jsem zranění na hlavě a vyškrábal jsem se na nohy, hledal jsem něco, čím byh se mohl bránit. Nedaleko leželo plastové víko od popelnice. Nic moc, ale nic lepšího jsem nemohl najít. Hbitě jsem se sehnul, chňapnul jsem po něm a přidržel jsem ho před sebou jako štít a otočil jsem se, abych se postavil útočníkovi, který se ke mě blížil rychlostí, jakou by nedokázal vyvinout žádný člověk.

Něco zlatého se zablýsklo a odrazilo se od víka, čímž ho rozrazilo v půli. Někdo se zachechtal a v tom zvuku bylo čiré šílené zlo.

Na jeden strašný moment mě napadlo, že je to Murloughův duch, který se vrátil pro odplatu. Ale to bylo pošetilé. Věřil jsem na duchy - Harkat jím býval, než ho pan Sudd vyvedl ze smti - ale tenhle chlápek byl na ducha moc solidní.

"Rozsekám tě na kousky," ponoukal útočník a obezřetně kolem mě kroužil. Na jeho hlase bylo něco povědomého, ale ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem ho nikam zařadit

Jak mě obcházel, pořádně jsem si ho prohlížel. Měl na sobě temné oblečení a obličej měl zakrytý kuklou. Vyčníval z ní jen konec vousů. Taky byl vysoký a robustní - i když ne tak tlustý jako Murlough - a já si všiml dvou rudých očí blýskajících se nad vrčícíma zubama. Neměl ruce, jen dva kovy- jeden zlatý, druhý stříbrný - na konci rukou. Na každém byly tři háky,ostré, zrkoucené, smrtonosné.

Vampýr - to mi prozradily oči a rychlost - udeřil. Byl rychlý, ale mě se podařilo vyhnout se smrtícím hákům, které se zaryly do zdi za mnou a nechaly po sobě hluboké díry. Trvalo mu to sotva vteřinku tzase se vyprostit, ale já toho času využil k odvetě a kopnul jsem ho do hrudi. Ale on to očekával a druhou rukou mi vyrazil po holeni a bolestivě jí srazil stranou.

Vyjekl jsem, když se mi bolest dostala do celé nohy. Zoufale jsem odskočil a hodil po vampýrovi oba kusy teď už neužitečného víka. Se smíchem se mu vyhnul. Snažil jsem se utéct - bylo to k ničemu. Zraněná noha mě neunesla a po pár pokusech jsem bezmocně spadl na zem.

Přetočil jsem se na záda a sledoval jsem vampýra s hákama, jak se pomalu přibližuje. Oháněl se při tom rukama a čím byl blíž, tím skřípavějí zvuky vydávaly háky, když se o sebe otíraly."Chci tě rozřezat," syčel vampýr."Pomalu a bolestivě. Začnu s prstama. Odřežu je jeden po druhým. Pak ruce. A pak prsty na nohou. Potom -"

Ozvala se tlumená rána následovaná hvízdnutím rozděleného vzduchu. Něco střelilo vampýrovi do hlavy, akorát se to o kousek netrefilo. Zavrtalo se to do zdi a zůstalo to tam - krátký tlustý šíp s kovovým hrotem.

Vampýr zaklel a skrčil se, schoval se ve stínech ulice.

Dlouho nic. Pak kroky. Z temnoty se vynořil muž střední výšky. Byl celý v černém, kolem krku šálu a na rukou rukavice. Měl šedé vlasy - i když nebyl starý - a poněkus strnulé rysy. V ruce držel zbraň podobnou pistolu, ze které čouhal šíp s kovovou spičkou. Druhou zbraň na šípy měl přehozenou přes levé rameno.

Se zamručením jsem se posadil a snažil jsem si v pravé nouze zase rozproudit krev."Díky,"řekl jsem když se muž přiblížil. Neodpověděl, jen došel na konec ulice, kde se rozhlížel po známkách po vampýrovi.

Šedovlasý muž se otočil a zastavil se pár metrů ode mě. V pravé ruce držel zbraň, ale ne otočenou neškodně k zemi - mířil s ní na mě.

"Vadilo by vám jí sklonit?" zeptal jsem se a donutil jsem se do nesmělého úsměvu."Právě jste mi zachránil život. Byla by škoda, kdyby se stala nehoda a vy jste mě omylem zabil."

Neodpověděl hned. Ani nesklonil zbraň. V jeho výrazu nebyla ani špetka přívětivosti."Překvapuje tě, že jsem ušetřil tvůj život?" zeptal se.Stejně jako na tom vampýrovi mi na tom hlase přišlo něco podezřelého, a zase jsem si ho nedokázal zařadit.

"Já...asi,"řekl jsem slabě a očima jsem nervózně sledoval pistoli.

"Víš, proč jsem tě zachránil?"

Polkl jsem."Z dobrý vůle?"

"Možná." O krok přistoupil. Pistolí mi teď mířil přímo na srdce. Kdyby vypálil, v hrudi by mi zůstala díra velikosti fotbalového míče."Nebo jsem si tě možná schovával pro sebe!" zasyčel.

"Kdo jste?" zachraptěl jsem a zoufale jsem se tiskl ke zdi.

"Ty mě nepoznáváš?"

Zavrtěl jsem hlavou. Tu tvář už jsem někde určitě viděl, ale nedokázal jsem jí pojmenovat.

Ten muž zafuněl."Zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že zapomeneš. Ale přeci jenom to bylo dlouho, a roky ke mě nebyly tak milosrdné jako k tobě. Možná si pamatuješ tohle." Zvedl levou ruku. Dlaň rukavice byla vyřízlá a bylo jasně vidět na ruku pod ní. Byla to ve všech případech normální ruka - až na to, že uprostřed byl vyrytý kříž.

Když jsem zíral na růžový slabý kříž, jakoby se vrátil čas a já byl zase na hřbitově a právě se odehrávala moje první moc upírova pomocníka, a já čelil klukovi, kterému jsem zachránil život, klukovi, který na mě žárlil. který si myslel, že jsem se spřáhnul s panem Hroozleym a jeho jsem zradil.

"Steve!" zalapal jsem po dechu a zvedl jsem oči z kříže do jeho studených očí."Steve Leopard!"

"Jo," kývl pochmurně.

Steve Leopard, můj bývalý nejlepší kamarád. Vytočený kluk, který přísahal, že se jednou stane lovcem upírů, aby mě mohl najít - a zabít!

Byl dost blízko, abych se mohl vrhnout po pistoli a stočit jí jinam. Ale já se nemohl ani pohnout. Byl jsem moc zaražený, abych dokázal cokoliv jiného, než tupě přihlížet. Debbie Rulíková, která přišla do hodiny angličtiny mě zarazila - ale Steve Leopard (pravým jménem Leonard), který se najednou vynoří odnikud - to bylo aspoň desetkrát šílenější.

Po několika znepokojivým vteřinách Steve sklonil pistoli a pak si jí zastrčil za opasek. Natáhl se, vzal mě za levé předloktí a vytáhl mě na nohy. Poslušně jsem se postavil jako loutka v jeho rukou.

"Na minutku jsem tě měl, co?"řekl - a usmál se.

"Ty mě nechceš zabít?" zakňučel jsem.

"To sotva!" Potřásl si se mnou rukou."Zdravím, Darrene. Rád tě zase vidím, starý příteli!"

Zíral jsem na naše spojené ruce a pak na jeho tvář. Pak jsem rozhodil ruce a pevně jsem ho objal."Steve!" vzlykal jsem mu na rameno.

"Přestaň!" zamumlal a zlomil se mu hlas."Jestli toho hned nenecháš, dočkáš se slz." Odstrčil mě, otřel si oči a zakřenil se.

Osušil jsem si tváře a vyjekl jsem,"Vážně jseš to ty!"

"No jasně. Nemyslel sis doufám, že by bůh mohl stvořit takové krasavce dva, že ne?"

"Skromný jako vždy," poznamenal jsem ironicky.

"Nemám být proč skromný,"nakrčil nos a pak se zasmál."Můžeš chodit?"

"Myslím, že na nic lepšího než kulhání se nezmůžu,"řekl jsem.

"Tak se o mě opři. Nechci tu zůstávat. Hákovec by se mohl vrátit s kámošema."

"Hákovec? Jo ty myslíš toho vampý -"odmlčel jsem, protože mě napadlo, kolik toho asi Steve ví o nočních stvořeních.

"Vampýra," dokončil za mě suše.

"Ty o nich víš?"

"Očividně jo."

"Je ten chlap s hákama ten, kterej zabíjel všechny ty lidi?"

"Jo. Ale není sám. Proberem to potom. Nejdřív tě dostaneme pryč." Dovolil mi, abych se o něj opřel, a odvedl mě zpátky, dkud jsem přišel. Nemohl jsem si pomoct, abych nepřemýšlel, jestli jsem v té ulici třeba neomdlel. ale kdyby mě nepřesvědčila bolest v noze - která byla víc než opravdová - vážně bych si myslel, že to není nic víc než toužebný sen.

------------------

Steve mě dovedl do pátého patra zchátralého apartmánu. Spoustu dveří, kolem kterých jsme šli, bylo vylámaných nebo prokopnutých."Krásný sousedství," poznamenal jsem sarkasticky.

"Je to vyřazená budova,"řekl."Pár apartmánů má nájemníky - většinou starce, kteří nemají kam jít - ale většina je prázdná. Mám takovýhle místa raši než penziony a hotely. Prostor a ticho přesně vyhovuje mým požadavkům."

Steve se zastavil u rozbitých hnědých dveří, které držely zavřené jen díky velkému zámku a řetězu. Prohrabal si kapsy, našel klíč, odemkl zámek, odsunul řetěz a otevřel. Vzduch uvnitř byl zvětralý, ale ani si toho nevšiml, když mě nacpal dovnitř a zase zamknul. Uvnitř byla naprostá tma, dokud nerozsvítil svíčku."Žádná elektřina,"řekl."Spodní byty jsou ještě zapojené, ale tady to minulý týden vypadlo."

Pomohl mi do zanešeného obýváků, kde mě položil na gauč, který měl svá nejlepší léta za sebou - celý odřený a dírama koukaly pružiny.

"Snaž se s nima neprobodnout," zasmál se Steve.

"Tvůj aranžér má dovolenou?" zeptal jsem se.

"Nestěžuj si," vypeskoval mě."Je to dobrá základna. Kdybychom se měli táhnout do nějakýho luxusního hotelu, museli bychom nějak zakecat tvou nohu a proč jsme celí od smetí. A to ani nemluvím o tomhle..."Vytáhl dvě pistole na šípy a odložil je.

"Mohl bys mi vysvětlit, co se děje, Steve?"zeptal jsem se potichu."Proč jsi byl v té uličce a měl jsi ty zbraně?"

"Později,"řekl,"až se postaráme o tvé zranění. A až -" vyndal mobil a hodil mi ho "-někomu zavoláš."

"Komu mám zavolat?" zeptal jsem se a podezíravě jsem si prohlížel telefon.

"Hákovec tě sledoval od domu tvý kamarádky - tý tmavý slečny."

Zbledl jsem."On ví, kde Debbie bydlí?" vyjekl jsem.

"Jestli se tak jmenuje - tak jo.Pochybuju, že by po ní šel, ale jestli nechceš riskovat, radím ti brnknout jí a -"

Než domluvil, už jsem mačkal tlačítka. Telefon vyzváněl čtyřikrát. Pětkrát. Šestkrát. Sedmkrát. Už jsem se jí chtěl vydat zachránit, noha nenoha, když to zvedla a ozvala se,"Haló?"

"To jsem já."

"Darrene? Co -"

"Debbie - věříš mi?"

Zaraženě mlčela."To je vtip?"

"Věříš mi?" zavrčel jsem.

"Jasně,"řekla, když poznala, že mluvím vážně.

"Tak běž okamžitě pryč. Něco si spakuj a zdrhej. Najdi si přes víkend hotel a zůstaň tam."

"Darrene, co se děje? Ztratil jsi -"

"Chceš zemřít?" přerušil jsem jí.

Nastalo ticho. Pak potichu,"Ne."

"Tak zmiz." Položil jsem to a modlil jsem se, aby mě poslechla."Vědí vampýři, kde bydlím já?" zeptal jsem se a myšlenkama u Harkata.

"Pochybuju,"řekl steve."Kdyby jo, zaútočil by na tebe tam. Pokud vím, dneska na tebe narazil náhodou. Procházel davem a vybíral si další oběť, když tě uviděl a začal sledovat. Šel za tebou k domu té holky, čekal, sledoval tě po odchodu, a..."

Zbytek jsem pochopil.

Steve sundal lékárničku z poličky nad gaučem. Poručil, abych se předklonil, a prohlédl mi temeno."Je tam něco?" zeptal jsem se.

"Jo, ale ne hluboký. Nepotřebuje to sešít. Vyčistím to a obvážu." Když jsem měl hlavu v pořádku, soustředil se mi na nohu. Byla hluboká a nohavici jsem měl celou nasáklou krví. Steve jí rozstříhl ostrýma nůžtičkama a odhalil holou kůži, potom ránu utřel vatou. Po vyčištění si jí chvilku prohlížel, odešel a vrátil se s cívkou a jehlou."Bude to bolet,"varoval.

"Nebude to poprvý, co mě bude někdo sešívat dohromady,"ušklíbl jsem se. On se jen sklonil k ráně a profesionálně si s ní poradil. Po zahojení mi zbyla jen malá jizvička."Užs to někdy dělal," poznamenal jsem, když uklízel cívku.

"Lekce první pomoci,"řekl."Napadlo mě, že by se mohly hodit. Ale nikdy mě nenapadlo, kdo bude můj první pacient." Pak se zeptal, jestli chci něco k pití.

"Jen trochu vody."

Vytáhl zpod dřezu flašku minerálky a nalil dvě skleničky."Promiň, že není vychlazená. Lednička bez proudu nejde."

"V pohodě,"řekl jsem a zhluboka jsem se napil. Pak jsem kývl směrem ke dřezu."Odpojili i vodu?"

"Ne, ale stejně bys jí pít nechtěl - dobrá na mytí, ale po prvním polknutí bys strávil pár dní na záchodě."

Usmáli jsme se na sebe přes okraje skleniček.

"Tak,řekl jsem,"vadilo by ti svěřit se, cos dělal těch patnáct let?"

"Ty první,"řekl Steve.

"Ne-e. Ty seš hostitel. Je to na tobě."

"Hodíme si?" navrhnul?

"OK."

Vytáhl minci a dal mi vybrat."Hlava."

Hodil minci, chytil jí a přiclácl. Když odendal ruku, zašklebil se."Nikdy jsem neměl moc štěstí,"povzdechl si a začal mluvit. Byl to dlouhý příběh, a když skončil, měli jsme za sebou celou lahev vodu a svítila druhá svíčka.

Steve mě a pana Hroozleyho nenáviděl ještě hodně, hodně dlouho. Sedával dlouho do noci, přemýšlel nad svou budoucností a snil o dni, kdy nás vystopuje avrazí námkůl do srdce."Byl jsem zaslepený vztekem," zamumlal."Nedokázal jsem myslet na nic jiného. O pracovky jsem si vyráběl kolíky.O zemák jsem se šprtal nazpaměť mapy, abych se vyznal v kterékoliv zemi, kde bych vás našel."

O upírech zjistil úplně všechno, co šlo. Když jsem ho ještě znal, měl obrovskou sbírku hororů, ale zdvojnásobil jí, a do roka dokonce ztrojnásobil. Zjistil, jaké podnebí preferujeme, kde si nejradši děláme domovy, jak nás nejlíp zabít."Byl jse ve spojená s lidma přes internet," vyprávěl."Byl bys překvapený, kolik existuje lovců upírů. Vyměňovali jsme si poznámky, příběhy, názory. Většinou to byli blázni, ale pár skutečně vědělo, o čem mluví."

Když oslavil šestnácté narozeniny, opustil školu i domov a vydal se do světa. Přežíval jen díky podivným pracem, v hotelech, restauracích a továrnách. Občas něco ukradl nebo se vloupal do prázdného domu a chvíli se tam usadil. Byly to drsné, těžké a osamělé roky. Nebral skoro žádné ohledy, sotva si udělal nějaké přátele, a nezajímalo ho nic než naučit se, jak zabíjet upíry.

"Abych měl odkud začít, tak mě napadlo, že bych mohl předstírat, jako že jim chci pomáhat," vysvětloval."Vydal jsem se hledat upíry se záminkou, že se chci taky jedním stát. Většina z knih nebo internetu mi byla na nic. Nehjlepší způsob, jak si poradit s nepřítelem, je co nejlíp ho poznat."

Samozřejmě, že když vystopoval nějaké upíry a dobře se u nich zapsal, uvědomil si, že nejsme zrůdy. Objevil naši touhu po životě, že nezabíjíme lidi, z kterých se krmíme, a že jsme vlastně čestný lid."Donutilo mě to jít pořádně do sebe,"povzdechl si; jeho obličej vypadal při světle svíčky smutný a temný."Uviděl jsem, že zrůda jsem já,jako kapitán Ahab v Moby Dickovi, který sledoval pár zabijáckých velryb - až na to, že ty velryby vůbec zabijáky nebyly!"

Jeho nenávist postupně ustupovala. Pořád mi zazlíval, že jsem odešel s panem Hroozleym, ale připustil, že jsem to neudělal jen proto, abych ho naštval. Když se ohlídl do minulosti, uviděl, že jsem se vzdal rodiny a domova, abych mu zachránil život, a že jsem ho nijak nepodvedl.

Tehdy vzdal svou šílenou cestu.Přestal nás stopovat, a dokonce i vzdal své myšlenky na pomstu, a začal přemýšlet, co udělá se zbytkem života."Mohl jsem se vrátit," povídal."Matka je pořád naživu. Mohl jsem se vrátit domů, dokončit vzdělání, najít si práci a prostě žít normální život. Ale noc si dělá nároky na to, kteří se jí poddají. Zjistil jsem pravdu o upírech - ale taky o vampýrech."

Steve nemohl na vampýry přestat myslet. Přišlo mu neuvěřitelné, že taková stvoření mohou existovat, že se jen tak potulují světem a zabíjí po libosti. Naštvalo ho to. Chtěl jejich zabijácké choutky zastavit."Ale nemohl jsem jít na policii," usmál se posmutněle."Musel bych chytit živého vampýra, aby mi uvěřili, ale chtit živýho vampýra je skoro nemožný, jak jistě víš. I kdyby mi uvěřili, co by mohli udělat? Vampýři přijdou, zabijou, odejdou. Ve chvíli, kdy bych přesvědčil policii o nebezpečí, ve kterém se nacházejí, vampýři uř by byli pryč, a nebezpečí s nima. Byla tu jen jedna možnost - musel jsem je dostat sám!"

Steve využil vědomosti, které získal studováním na lovce upírů, a dal si úkol vysotpovat a zabít co nejvíc vampýrů. Nebylo to lehké - vampýři mistrovsky skrývali své stopy (a těla svých obětí) a zanechávali o své existenci jen velmi málo důkazů - ale včas narazil na lidi, kteří o nich něco věděli, a udělal si obrázek o vampýřích zvycíh, vlastnostech a cestách, no a nakonec na jednoho narazil.

"Zabíjení byla ta nejtěžší věc, co jsem kdy musel udělat," povídal Steve temně."Věděl jsem, že je to zabiják a když ho pustím, bude zabíjet dál, ale když jsem tam tak stál a díval se, jak spí...."Zachvěl se.

"Jak jsi to udělal?" zeptal jsem se potichu."Kůlem?"

Zahořkle kývl."Byl jsem strašný magor - jo."

"To nechápu," zamračil jsem se."Není kolík nejlepší způsob, jak zabít vampýra - stejně jako upíra?"

Chladně na mě zíral."Už jsi někoho zabil kůlem?"

"Ne!"zavrčel."Vrazit ho ho něj je jednoduchý dost, ale krev ti stříkně do obličeje, na ruce a hruď, a vampýr neumře tak lehce jako ti upíři ve filmech. Ten, kterého jsem zabíjel, ještě aspoň minutu žil, házel sebou a vřískal. Vyplazil se z rakve a šel po mě. Byl pomalý, ale já uklouzl po jeho krvi, a než jsem si uvědomil, co se děje, najednou ležel na mě!"

"Co jsi dělal?"zajíkl jsem se.

"Mlátil jsem ho a kopal a snažil jsem se ho dostat ze mě. Naštěstí ztratil moc krve a neměl sílu mě zabít. Ale zemřel přímo na mě, jeho krev mě úplně zmáčela, a jeho obličej byl těsně vedle mě, když se třásl a naříkal a..."

Steve se podíval jinam. Netlačil jsem ho do dalších detailů.

"Od té doby jsem začal používat tohle." Kývl k pistolím na šípy."Jsou ze všeho nejlepší. Sekera je dobrá taky - když máš dobrou mušku a sílu hlavu čistě odseknout - ale drž se dál od klasických zbraní - není na ně moc spoleh, když čelíš extra tuhým vampýrským kostem a svalům."

"Budu na to myslet," pousmál jsem se a zeptal jsem se, kolik vampýrů už steve zabil.

"Šest, i když dva z nich byli šílení a zemřeli by stejně."

Udělalo to na mě dojem."To je víc, než zabije většina upírů."

"Lidé mají nad upírama určité výhody,"řekl Steve."Můžeme se pohybovat a útočit za dne. Ve férovém boji by se mnou vampýr vytřel podlahu. Ale když je nachytáš ve dne, když spí..."

"Ačkoliv," dodal,"to se mění. Těch posledních pár, co jsem vystopoval, mělo za společníky lidi. Nedokázal jsem se k nim dostat dost blízko, abych je mohl zabít. To bylo poprvé, co jsem se doslechl o vampýrech s lidskýma pomocníkama."

"Říká se jim vampeti," pověděl jsem mu.

Zamračil se."Jak to víš? Myslel jsem, že ty dvě rodiny noci spolu nemají co do činění."

"Tak to bylo až donedávna,"řekl jsem pochmurně a pak jsem se podíval na hodinky. Stevův příběh ještě nebyl celý - pořád mi nevysvětlil, jak skončil tady - ale byl čas na odchod. Připozdívalo se a já nechtěl, aby si Harkat dělal starosti."Půjdeš se mnou do hotelu? Můžeš mi to dopovědět tam. Kromě toho tam je někdo, kdo by si ten příběh taky rád poslechl."

"Pan Hroozley?" hádal Steve.

"Ne. Je pryč....pracovně. Tohle je někdo jiný."

"Kdo?"

"To je na dlouho. Jdeš?"

Chvilku zaváhal, ale pak souhlasil.Ale před odchodem se ještě zastavil pro své pistole - měl jsem pocit, že bez nich nechodí ani na záchod!

Cestou jsem vyprávěl Stevovi něco o sobě. Byla to hodně zkrácená verze, ale základní údaje tam byly, a taky jsem mu řekl o Válce jizev a jak vlastně začala.

"Pán vampýrů," zamumlal."Přišlo mi to zvláštní, jak se najednou seskupují."

Ptal jsem se Steva na svou rodinu a přátele, ale od šestnácti doma nebyl a nic o nich nevěděl.

U hotelu jsem ho vzal na záda, aby se mohl vyšplhat na zeď a vytáhnout mě nahoru. Stehy v noze se mi námahou napnuly, ale vydržely. Zaťukal jsem na okno a Harkat se rychle objevil a pustil nás dovnitř. Sice se na Steva díval dost nedůvěřivě, ale mlčel, dokud jsem je nepředstavil.

"Steve Leopard," zamyslel se."Hodně jsem o ....tobě slyšel.

"A vsadil bych se, že nic z toho nebylo pozitivní," zasmál se Steve a promnul si ruce - nesundal si rukavice, i když už si napůl rozvázal šálu. Byly z něj cítit nějaké léky, čehož jsem si všiml jen v té normálně vyhřáté místnosti.

"Co tu dělá?" zeptal se mě Harkat a nespouštěl z něj obrovské zelené oči. Rychle jsem mu to shrnul. Harkat se trochu uklidnil, když uslyšel, že mi Steve zachránil život, ale stejně zůstával ve střehu."Myslíš, že bylo rozumné....vzít ho sem?"

"Je to můj přítel,"řekl jsem jednoduše."Zachránil mi život."

"Ale teď ví, kdo bydlíme."

"No a?" odsekl jsem.

"Harkat má pravdu,"řekl Steve."Jsem člověk. Kdybych se dostal do rukou vampýrů, mohli by ze mě vymučit jméno tohohle místa. Ráno byste se měli přestěhovat někam jinam, a mě o tom neříkat."

"To podle mě nebude nezbytné,"řekl jsem strnule; byl jsem naštvaný na Harkata, že Stevovi nevěří.

Nastalo rozpačité ticho."No!" zasmál se steve."Je to neslušný, ale zeptat se musím. Co jseš vlastně zač ty, Harkate Muldsi?"

Lidička se přímostí otázky musel usmát a trochu se uvolnil. Řekl Stevovi, ať se posadí, a vyprávěl mu o sobě, jak byl duch a pan Sudd mu vrátil život. Steve byl ohromený."O ničem takovém jsem ještě neslyšel!" prohlásil." Zaujali mě ti malí človíčci v modrých róbách, když jsme byli v Circo Mostruoso - cítil jsem, že je na nich něco v nepořádku. Ale díky událostem, které následovaly, jsem na úplně zapomněl."

Harkatova slova - že býval duchem - Steva znervóznily."Něco se děje?" zeptal jsem se.

"Trošku," zamumlal."Nikdy jsem nevěřil v život po smrti. Když jsem vraždil, myslel jsem, že je to prostě konec. Vědět, že lidé mají duši, že mohou přežít smrt a zase se vrátit....to není ta zrovna nejlepší zpráva."

"Máš strach, že po tobě půjdou vampýři, který jsi zabil?" zakřenil jsem se.

"Něco takovýho." Potřásl hlavou, pohodlně se usadil a dovyprávěl ten příběh, který nakousl ve svém bytě."Dorazil jsem sem před dvěma měsícema, když jsem zaslechl zprávy o tom, co vypadalo jako přítomnost vampýrů. Napadlo mě, že to musí být šílený vampýr, protože jen ti blázniví nechávají těla tam, kde by je mohl někdo najít. Ale to, co jsem objevil, je mnohem vážnější."

Steve byl vážně schopný vyšetřovatel.Dostal se až k tělům tří obětí, a našel na jejich způsobu smrti drobné rozdíly." Vampýři - dokonce i ti šílení - si rozvinuli schopnost pití krve. Žádní dva vampýři nezabijí a nevypijí oběť úplně stejně, a ani jeden vampýr nikdy nezmění své návyky. Musel na tom pracovat víc než jeden."

A protože šílení vampýři jsou od přírody samotáři, Steve přišel na to, že musí být plně při smyslech.

"Ale nedává to smysl," povzdechl si."Zdraví vampýři by neměli nechávat těla tam, kde je může někdo najít. Podle mě tu líčí na někoho past, i když nemám ponětí na koho."

Úkosem jsem se tázavě podíval na Harkata.Zaváhal a pak kývl."Řekni mu to,"řekl, a já pověděl Stevovi o těch falešných dokumentech, které někdo poslal do Mahler's.

"Oni jdou po tobě?" zeptal se Steve nedůvěřivě.

"Možná,"odpověděl jsem."Nebo po panu Hroozleym. Ale nejsme si tak úplně jistí. Může za tím být někdo jiný, někdo, kdo nás chce využít proti vampýrům."

Steve o tom chvíli potichu přemýšlel.

"Pořád jsi nám neřekl....jak jsi dneska Darrena zachránil," přerušil Harkat Stevovo uvažování.

Steve pokrčil ramenama."Štěstí. Pročesávám tohle město odzhora dolů, hledám vampýry. Zabijáci nejsou v žádném ze svých obvyklých útočišť - staré továrny nebo domy, hrobky, stará divadla. Před osmi nocemi jsem zahlédl ohromného chlapa z hákama, jak lezl z kanálu."

"Ten chlap, kterej na mě zaútočil," pověděl jsem Harkatovi."Na každé ruce měl tři háky. Jeden ze zlata, druhý ze stříbra."

"Každou další noc jsem ho sledoval," pokračoval Steve."Proč lověka není snadné sledovat vampýra - jejich smysly jsou o tolik ostřejší - ale já mám spoustu praxe. Občas jsem ho ztratil, ale při každém soumraku jsem ho zase našel, jak opouští kanály."

"Každou noc chodí tou samou cestou?" zeptal jsem se.

"Jasně že ne," zamručel steve."Dokonce ani šílený vampýr by nic takového neudělal."

"Tak jak ho vždycky najdeš?"

"Spojením kanálových poklopů," zahřměl Steve pyšně."Vampýři nepoužívají každou noc stejný výlez, ale obvykle vylézají uen v určitém okruhu od své základny. Napojil jsem každý poklop v okruhu dvěstě metrů - i když jsem to od té doby prodloužil na půl kilometru. Kdykoliv se nějaký z nich otevře, na mém přístroji se rozsvítí světlo, a je fakt jednoduché toho vampýra vystopovat."

"Přinejmenším bylo." Pochmurně se odmlčel."Po dnešku se určitě přesunul někam jinam. Nebude vědět, co o něm vím, ale připraví se na nejhorší. Podle mě už ty chodby nikdy nepoužije."

"Věděls, že je to Darren, koho zachraňuješ?"zeptal se Harkat.

Steve vážně kývnul."Jinak bych ho zachránit nešel."

"Jak to myslíš?" zamračil jsem se.

"Mohl jsem Hákovce sejmout už dávno,"řekl Steve,"ale věděl jsem, že v tom nejede sám. Chtěl jsem vystopovat i jeho společníky. Procházel jsem ty kanály přes den s nadějí, že najdu jejich základnu. Dnešním střetem jsem o tu šanci přišel. Pro nikoho jiného než tebe bych to neudělal."

"Kdyby zaútočil na obyčejného člověka, tak bys ho nechal?" zajíkl jsem se.

"Jo."Stevův pohled byl tvrdý."Jestli obětování jednoho člověka znamená záchranu dalších, tak klidně. Kdybych si nevšiml tvého obličeje ve chvíli, když jsi odcházel od přítelkyně, nechal bych ho, aby tě zabil."

Tohle byl dost drsný náhled na svět, ale já mu rozumněl. Upíři chápali, že dobro klanu se musí stavět nad dobro jednotlivce. Překvapilo mě, že tak Steve dokáže myslet - to většina lidí neumí - ale myslím, že se naučíte bezcitnosti, když se zavážete k honu a vražděné bezcitných bytostí.

"Taková je kostra příběhu,"řekl Steve a přitáhl si tmavý kabát blíž k tělu a potlačil zachvění."Spoustu jsem toho nezmínil, ale hlavní příběh celý."

"Je ti zima?" zeptal se Harkat s ohledem na Stevovo chvění."Můžu přidat na topení."

"To by nepomohlo,"řekl Steve."Musel jsem chytit nějakou bakterii, když mě tehdy před lety pan Hroozley testoval. Chytím něco málem jenom tím, že se podívám na někoho s rýmou." Utáhl si šálu a zahýbal prstama v rukavicích."Proto se tak nabaluju. Kdyby ne, pořád bych jen ležel v posteli s kašlem a kýcháním."

"Proto tak páchneš?" zeptal jsem se.

Steve se zasmál."Jasně.Je to speciální bylinková směs. Než se ráno oblíknu, vždycky si jí vetřu do kůže. Skvěle pomáhá. Jediným negativem je ten smrad. Musím dávat pozor, abych se při stopování držel proti větru - jeden nádech a bylo by po mě."

Ještě jsme trochu probírali minulost - Steve chtěl vědět něco o životu v circo Mostruoso; já zase, kde byl a co dělal, když zrovna nelovil - pak se řeč vrátila k přítomnosti a k tomu, co budeme dělat.

"Jestli Hákovec pracuje sám,"řekl Steve,""můj útok by ho dostal. Vampýři neradi riskují, když jsou sami. Kdyby měli pocit, že je někdo objevil, zdrhnou. Ale jestli je součástí týmu, pochybuju, že by zmizel."

"Souhlasím,"řekl jsem."Museli si dát tolik práce přípravou téhle pasti, že jen těžko pláchnou při první známce potíží."

"Myslíš, že vympýři teď vědí, žes to byl ty...kdo Darrena zachránil?"zeptal se Harkat.

"Nevím proč," odvětil Steve."Nic o mě nevědí. Pravděpodobně si myslí, žes to byl ty nebo pan Hroozley. Dával jsem si pozor, abych se Hákovcovi neukázal."

"To bychom z toho mohli pořád vytěžit co nejvíc," navrhl Harkat."Nešli jsme lovit od chvíle...co pan Hroozley odešel. Bylo by to moc nebezpečné...jen pro nás dva."

"Ale máte teď s sebou mě,"řekl Steve, jako by četl Harkatovy myšlenky,"to bud ejiné. Jsem na vampýří lovy zvyklý. Vím, kam se dívat jak je najít."

"A když ti budeme my krýt záda,"dodal jsem,"budeš moct pracovat rychleji než obyčejně a prohledat toho víc."

Chvíli jsme se po sobě tiše dívali.

"Budeš hodně riskovat...když do toho půjdeš s náma,"řekl Harkat."Ať už nás sleduje kdkoliv...ví o nás všechno. Když nám pomůžeš...mohl bys na sebe upozornit."

"Pro vás to bude riskantní taky," opáčil Steve."Tady jste v bezpečí. V podzemí je to jejich rajon, a když tam půjdeme, budeme provokovat k útoku.Nezapomínejte - i když vampýři většinou ve dne spí, nepotřebují to, když jsou zastínění před sluncem. Mohli by být vzhůru - a vyčkávat."

Ještě jsme to promýšleli. Pak jsem před sebe natáhl pravou ruku dlaní dolů."Jdu do toho s váma, jestli budete chtít."

Steve okamžitě položil levou dlaň - tu s jizvou - na mojí a řekl,"Nemám co ztratit. Počítejte se mnou."

Harkat zareagoval pomaleji."Byl bych radši, kdyby tu byl pan Hroozley,"zamumlal.

"Já taky," souhlasil jsem."Ale není.A čím dýl na něj budeme čekat, tím víc času dáme vampýrům na naplánování útoku. Jestli má Steve pravdu a oni zpanikaří a změní základnu, bude chvíli trvat, než se usadí. Budou zranitelní. To by mohla být naše nejlepší pžíležitost."

Harkat si nešťastně povzdechl."Taky by to mohla být naše nejlepší...příležitost nakráčet přímo do pasti. Ale," dodal a položil svou šedou ruku na naše,"výhra za to stojí. Jestli je najdem a zabijem...zachráníme spoustu životů. Jsem v tom s váma."

Usmál jsem se a navrhl jsem přísahu."Na život a na smrt?"

"Na život a na smrt,"souhlasil Steve.

"Na život a na smrt,"kývl Harkat, a pak jízlivě dodal,"jen doufám, že ne na naší!"

Celou sobotu a neděli jsme prozkoumávali kanály. Harkat se Stevem měli pistole na šípy. Jsou dost jednoduché - vložítě šíp, namíříte a vystřelíte. Smrtelné na vzdálenost dvaceti metrů. Já jsem jako upír přísahal, že takovéhle zbraně používat nebudu, tak jsem se musel spokojit s klasickým krátkým mečem a dýkama.

Začali jsme v oblasti, kde Steve poprvé zahlédl "Hákovce" s nadějí, že narazíme na nějakou stopu po něm nebo jeho společnících. Brali jsme chodby jednu po druhé, hledali jsme na zdech známky po vampýřích nehtech nebo hácích, snažili jsme se zaslechnout známky života a nepouštěli jsme jeden druhému z dosahu. Nejdřív jsme se pohybovali rychle - Steve to tam znal - ale když nás hon zavedl do nových neznámých míst, postupovali jsme opatrněji.

Nenašli jsme nic.

Tu noc, po řádném umytí a jednoduchém jídle jsme si zase povídali.Steve se moc nezměnil.Byl divoký a zábavný jako vždycky, i když občas ztichl a v očích měl vzdálený výraz; pravděpodobně přemýšlel nad vampýrama co zabil nebo nad životní cestou, kterou se vydal.Kdykoliv se řeč stořila na pana Hroozleyho, znervózněl. Steve nikdy nezapomněl na důvod, proč ho pan Hroozley odmítnul - podle něj měl špatnou krev a byl zlý - a měl pocit, že by ho upír nepřivítal zrovna s otevřenou náručí.

"Nevím, proč si myslel, že jsem zlý," mručel."Byl jsem dítě, jasně, ale ne zlý - nebo jo, Darrene?"

"Jasně že ne," řekl jsem.

"Možná si spletl můj osud se zlem," zamyslel se."Když něčemu věřím, věřím tomu celým srdcem. Jako můj lov vampýrů. Většina lidí nedokáže zabít živou bytost, dokonce ani zabijáka. Radši je předají do rukou spravedlnosti. Ale já budu vampýry zabíjet až do smrti. Možná pan Hroozley uviděl mou schopnost zabíjet a zaměnil jí s touhou zabíjet."

Vedli jsme spoustu podobných temných konverzací,jako o lidské duši a podstatě dobra a zla. Steve věnoval spoustu hodin debatám o krutému výroku pana Hroozleyho. Byl tím skoro posedlý."Nemůžu se dočkat, až ho přesvědčím o opaku," usmíval se."Až zjistí, že jsem na jeho straně a i přes jeho odmítnutí upírům pomáhám...Na to se vážně těším."

Když víkend končil, musel jsem se rozhodnout, co se školou. Nechtěl jsem se dál otravovat s Mahler's - připadalo mi to jako ztráta času - ale musel jsem vzít v úvahu Debbie a pana Blawse.Kdybych teď najednou skončil, úplně bez důvodu, inspektor by po mě šel. Steve tvrdil, že by to nebyl problém, že by prostě stačilo změnit hotel, ale s tím jsem nesouhlasil, dokud se pan Hroozley nevrátí. Problém s Debbie byl komplikovanější. Vampýři teď věděli, že spolu něco máme, a kde bydlí. Musel jsem jí nějak přesvědčit, aby se přestěhovala - ale jak? Co za příběh si mám vymyslet, abych jí donutil opustit domov?

Rozhodl jsem se jít v pondělí do školy, hlavně abych to vyřešil s Debbie. Ostatním učitelům může nakukat, že jsem něco chytil, takže mě další den nebudou nijak podezírat ohledně nepřítomnosti. Pan Blaws by určitě nikoho neposlal před koncem týdne - tří, čtyř dení nepřítomnost není nijak neobvyklá - a až to udělá, pan Hroozley tu snad bude. až bude zpátky, budeme moct v klidu vymyslet definitnivní plán.

Steve s Harkatem chtli pokračovat v lovu, až budu ve škole, ale slíbili, že budou opatrní, a že se je nepokusí vyřídit sami, když je najdou.

V Mahler's jsem našel Debbie ještě před vyučování. Chtěl jsem jí říct, že můj dávný nepřítel nás spolu viděl, a že se bojím, že jí chce ublížit, jen aby mě zranil. Že neví, kde pracuje, jen kde bydlí, takže jestli si najde na pár týdnů ubytování někde jinde, bude v pohodě.

Byla to chabá výmluva, ale nic lepšího jsem nevymyslel. Klidně bych jí prosil na kolenou a použil všechnu sílu, abych jí přiměl poslechnout mé varování. Kdyby se mi to nepovedlo, napadlo mě, že bych jí mohl unést a někam zmaknout, aby byla v brzpečí.

Ale ve škole po ní nebylo ani stopy. O přestávku jsem šel do sborovny, ale neukázala se v práci a nikdo netušil, co s ní je. Pan Chivers tam byl taky a zuřil. Nemohl unést, když lidé - učitelé i žáci - neohlásili absenci předem.

Vrátil jsem se do třídy s nepříjemným pocitem v žaludku. Přál jsem si, abych býval Debbie řekl, aby mi dala vědět svou novou adresu, ale to mě dřív nenapadlo. Teď už jsem neměl žádnou možnost, jak jí zjistit.

První dvě hodiny výuky a 40 minut oběda patřily k nejpříšernějším částem mého života. Chtěl jsem zdrhnout ze školy a jít omrknout Debbin starý byt, jestli bych tam něco nenašel. Ale došlo mi, že je lepší nedělat nic, než udělat něco v panice. Sice mi to rvalo srdce, ale bude určitě nejlepší, když půjdu pátrat s čistou hlavou.

První dvě hodiny výuky a 40 minut oběda patřily k nejpříšernějším částem mého života. Chtěl jsem zdrhnout ze školy a jít omrknout Debbin starý byt, jestli bych tam něco nenašel. Ale došlo mi, že je lepší nedělat nic, než udělat něco v panice. Sice mi to rvalo srdce, ale bude určitě nejlepší, když půjdu pátrat s čistou hlavou.

Pak, v 13,50, se stalo něco úžasného - Debbie dorazila! Flákal jsem se v počítačové učebně - Richard vycítil mojí špatnou náladu a nechal mě o samotě - a uviděl jsem jí vylézat z auta ve společnosti ženy a dvou mužů - všichni tři měli policejní uniformy! Debbie vylezla a vešla do budovy s tou ženou a jedním mužem.

Pospíšil jsem si a potkal jsem jí cestou do ředitelny."Slečno Rulíková!" zavolal jsem a upoutal jsem tím pozornost policisty, který se rychle otočil a rukou sjel na zbraň za opaskem. Zarazil se, když uviděl mou školní uniformu, a trochu se uklidnil. Roztřeseně jsem zvedl ruku."Můžu si s vámi na chvíli promluvit, slečno?"

Debbie se zeptala strážníků, jestli mi může něco říct. Kývli, ale nespouštěli z nás zrak."Co se děje?" zašeptal jsem.

"Ty to nevíš?" Plakala a měla úplně rozmazaný obličej.Zavrtěl jsem hlavou."Proč jsi mi řekl, abych odešla?"zeptala se a celkem mě překvapila hořkost v jejím tónu.

"Je to komplikovaný."

"Tys věděl, co se stane? Jestli jo, tak tě budu nadosmrti nenávidět!"

"Debbie, já nevím, o čem to mluvíš. Vážně."

Prohlížela si mě, jestli neuvidí známky lži. Když se jí to nepodařilo, trochu se uvolnila."Brzo o tom uslyšíš ve zprávách," zamumlala,"takže asi nevadí, když ti to řeknu hned, ale nesmíš to říct nikomu dalšímu." Zhluboka se nadechla."Když jsi mi v pátek zavolal, odjela jsem. Zůstala jsem v hotelu, i když jsem měla pocit, že ses zbláznil."

Odmlčela se."A?" pobídl jsem jí.

"Někdo napadl lidi ve vedlejších apartmánech,"řekla.""Pana a paní Andrewsovi a pana Hugona. Neznals je, že?"

"Jednou jsem zahlídl paní Andrewsovou." Nervózně jsem si olízl ret."Jsou mrtví?"Debbie kývla. Do očí jí vhrkly slzy."A zbaveni krve?" zachraptěl jsem a děsil jsem se odpovědi.

"jo."

Rozpačitě jsem se podíval jinam. Nikdy by mě nenapadlo, že vampýři půjdou po Debiiných sousedech. Měl jsem na mysli jen její dobro, ne ostatních. Měl jsem hlídat její dům s obavou z nejhoršího. Tři lidé za to zaplatili životem.

"Kdy se to stalo?" zeptal jsem se rozechvěle.

"Buď v sobotu pozdě v noci nebo v neděli brzo ráno. Těla byla objevena včera odpoledne, ale policie mě až dodnes nenašla. Mlčeli o tom, ale mám pocit, že ta novina se brzo prosákne ven. Když jsem kolem cestou do práce, byly tam celé skupiny novinářů."

"Proč tě policistě hledali?" zeptal jsem se.

Zůstala na mě zírat."Kdyby zabili všechny lidi, co bydleli kolem tvého bytu, a nikdo nevěděl, kde jsi ty, nemyslíš, že by tě hledali taky?" odsekla.

"Promiň. Blbá otázka. Nedokázal jsem rozumně uvažovat."

Sklonila hlavu a zeptala se potichoučku,"Ty víš, kdo to udělal?"

Zaváhal jsem, než jsem odpověděl."ano i ne. Neznám jejich jména, ale vím co jsou zač a proč to udělali."

"Musíš to říct polocii," řekl.

"To by nepomohlo. jich se to netýká."

Podívala se na mě skrz slzy a řekla,"Propustí mě večer. Mají mou výpověď, ale chtějí, abych jí ještě párkrát zopakovala. Až mě pustí, hodlám položit pár otázek tobě. Když se mi ty odpovědi nebudou líbit, vydám t jim přímo do rukou."

"Dí-"Rychle se otočila a připojila se ke strážníkům směrem do ředitelny."-ky," dokončil jsem si pro sebe a pak jsem se pomalu vydal do třídy. Zazvonil vonek, který signalizoval konec oběda - ale mě zněl jako umíráček.

Přišel čas odhalit Debbie pravdu, ale Steve s Harkatem nebyli tím nápadem moc nadšení."Co když to řekne policii?" skřípal zubama Steve.

"Je to nebezpečné,"varoval Harkat."Lidé jsou i v nejlepších...případech nevypočítatelní.Nemůžeš vědět, jak se zachová...nebo co udělá."

"To je mi jedno," opakoval jsem tvrdošíjně."Vampýři už si s náma nehrajou. Vědí, že o nich víme. Šli zabít Debbii. Když ji nenašli, oddělali sousedy. Kostky jsou vrženy. Jsme v tom až po uši. Debbie musí poznat, jak je to vážné."

"A když nás zradí a řekne to policajtum?" zeptal se Steve potichu.

"To musíme risknout," zamračil jsem se.

"To musíš ty risknout,"podotkl Steve jízlivě.

"Myslel jsem, že v tom jedeme společně," povzdechl jsem si."Jestli jsem semýlil, můžeš jít. Nebudu ti bránit."

Steve se neklidně zavrtěl a přejel si křížek na levé ruce prsty pravé ruky. Dělal to často, asi jako si pan Hroozley přejížděl jizvu, když přemýšlel."Nemusíš po mě hned vyjíždět," poznamenal mrzutě."Budu s tebou až do konce, jak jsem slíbil. Ale děláš rozhodnutí, které nás ovlivní všechny. To není správné. Měli bychom hlasovat."

Zavrtěl jsem hlavou."Žádné hlasování. Nedokážu obětovat Debbie o nic víc, než jsi ty nemohl nechat Hákovce, aby mě tehdy zabil. Vím, že Debbie upřednostňuju před misí, ale nemůžu si pomoct."

"Máš k ní tak hluboké city?" zeptal se Steve.

"Jo."

"Tak se nebudu dál dohadovat. Řekni jí pravdu."

"Díky." Podíval jsem se na Harkata, jestli souhlasí.

Lidička se podíval do země."Je to špatné. Nezastavím tě, tak to ani nebudu zkoušet, ale...nesouhlasím. skupina by vždy měla mít...přednost před jednotlivcem." Natáhl si masku - tu, kterou potřeboval kvůli vzduchu, který pro něj byl jedovatý - pak se otočil a šel naštvaně přemýšlet.

--------------------

Debbie se ukázala krátce před sedmou.Osprchovala se a převlékla - policisté jí přinesli z bytu nějaké věci - ale pořád vypadala strašně."Na chodbě hlídá policista,"řekla hned ve dveřích."Zeptali se, jestli chci osobní ochranku, a já souhlasila. Myslí, že jsem tě sem přišla doučovat. Řekla jsem mu tvé jméno. A jestli proti tomu něco máš - pozdě."

"Taky tě rád vidím,"usmál jsem se a natáhl jsem ruku, že jí vezmu kabát. Ignorovala mě a nakráčela přímo do bytu, i když se hned zastavila při pohledu na steva a Harkata (který k ní stál zády).

"Neřekls, že budeme mít společnost," řekla napjatě.

"Musí tu být,"odpověděl jsem."Jsou součástí toho, co ti budu povídat."

"Kdo to je?" zeptala se.

"Tohle je steve Leopard."Steve se krátce uklonil."A tohle Harkat Mulds."

Na chvilku mě napadlo, že se Harkat neotočí. Pak se na ní pomalu podíval."Můj bože!" Debbie zalapala po dechu, šokovaná šedým, jizveným, divným stvořením.

"Hádám, že mně podobné....ve škole nemáte," usmál se Harkat nervózně.

"Je..." Debbie si olízla rty."Je z toho ústavu, o kterém jsi mluvil? Kdes bydlel ty a Evra Von?"

"Žádný takový není. Byla to lež."

Chladně se na mě dívala."O čem jsi mi ještě lhal?"

"Více méně o všem," zašklebil jsem se provinile."Ale lži končí. Dneska ti řeknu pravdu.Na konci si buď budeš myslet, že jsem zbláznil, nebo si přát, abych ti to býval neříkal, ale musíš to vyslechnout - závisí na tom tvůj život."

"Je to dlouhý příběh?" zeptala se.

"Jeden z nejdelších, cos kdy slyšela,"odpověděl Steve se smíchem.

"To abych se radši posadila,"řekla.Vzala si židli, sundala kabát, položila si ho do klína a kývla, abych začal.

Začal jsem s Circo Mostruoso a Madam Oktou, a pokračoval dál. Rychle jsem projel roky jako pomocník pana Hroozleyho a léta v Upíří hoře. Povídal jsem jí o Harkatovi a Pánovi vampýrů. Pak jsem porkačoval proč jsme sem přišli, jak někdo poslal do Mahler's falešné dokumenty, jak jsem potkal steva a jakou roli v tom hrál on. Skončil jsem u událostí, co se staly o víkendu.

Na konci nastalo dlouhé ticho.

"To je šílený,"řekla Debbie."To nemůžeš myslet vážně."

"ale jo," ušklíbl se steve.

"Upíři...duchové...vampýři---To je směšné."

"Je to pravda,"řekl jsem tiše."Můžu to dokázat." Pozvedl jsem ruce, abych jí ukázal jizvičky na bříškách prstů.

"Jizvy nic nedokazují," zavrčela.

Přešel jsem k oknu."Běž ke dveřím a otoč se proti mě."Debbie nereagovala. V jejím pohledu byly pochyby."No tak,"řekl jsem."Já ti neublížím." Držela si před sebou kabát, když došla ke dveřím a stoupla si mi naproti."Měj oči otevřené,"pověděl jsem."Pokud to půjde, ani nemrkej."

"Co chceš udělat?" zeptala se.

"Uvidíš - teda spíš neuvidíš."

Když mě pozorně sledovala, napjal jsem svaly na nohou, vyrazil kupředu a zastavil jsem se přesně před ní.Pohyboval jsme se co nejrychleji; lidské oko mě nemohlo stačit sledovat. Debbie to muselo připadat, že jsem prostě zmizel a objevil se před ní. Vytřeštila oči a opřela se zády o dveře. Zase jsem vystřelil zpátky k oknu, mnohem rychleji než dokáže člověk sledovat.

"Ta-dá!" řekl steve a suše zatleskal.

"Jak jsi to udělal?" zeptala se Debbie rpztřeseným hlasem."Prostě....byls tam....a pak tady...pak..."

"Můžu se pohybovat úžasnou rychlostí. Taky jsem ohromně silný -- dokázal bych pěstí prorazi zeď a neporanit si jediný kloub.Můžu vyskočit dál a výš než jakýkoliv člověk. Zadržet dech déle. Žít celá století." Pokrčil jsem ramenama."Jsem poloupír."

"Ale to není možné! Upíři přece..."Debbie udělala pár kroků ke mě a zastavila se. Chtěla věřit, že lžu, i když v srdci věděla, že mluvím pravdu.

"Můžu ti to dokazovat celou noc,"řekl jsem."A ty můžeš celou noc předstírat, že to má logické vysvětlení. Pravda je pravda, Debbie. Přijmi ji nebo ne - to je na tobě."

"Já ne....nemůžu..." Dlouho se mi dívala do očí. Pak kývla a svezla se zase na židli."Věřím ti," zakňučela."Včera bych nevěřila, ale viděla jsem fotky mrtvol Andrewsových a pana Hugona. Žádný člověk by to nedokázal udělat."

"Vidíš, proč ti to vyprávím?"zeptal jsem se."Nevíme, proč nás sem vampýři nalákali ani proč si s náma pohrávaj, ale určitě mají v plánu nás zabít. Útok na tvé sousedy byl jen začátek krveprolití. Tím to neskončí. Jestli tě najdou, tak budeš další."

"Ale proč?" zeptala se slabě."Jestli chtějí tebe a pana Hroozleyho, proč jdou po mě?"

"Nevím. Nedává to smysl. Proto je to tak děsivé."

"Co děláte proto, abyste je zastavili?" optala se.

"Ve dne je sledujeme. Snad je najdeme. Jestli jo, budeme bojovat. S trochou štěstí zvítězímě."

"Musíte to říct policii,"naléhala."A armádě. Můžou -"

"Ne,"řekl jsem pevně."Vampýři jsou naše starost. My se o ně postaráme."

"Jak můžeš něco takového říct, když to jsou lidi, koho vražděj?" Teď byla rozčílená."Policie se tak pachtí, protože o těch zabijách nic nevědí. Kdybys jim řekl, co mají hledat, mohli by ty příšery zničit už před měsícem!"

"Takhle to nefunguje,"řekl jsem."Prostě to nejde."

"Ale jde!" vyjela."A taky bude! Řeknu o tom strážníkovi na chodbě! Uvidíme, co -"

"Jak ho chceš přesvědčit?" přerušil jí Steve.

"Já..." odmlčela se.

"Nebude ti věřit," přitlačil Steve."Bude si myslet, že se szbláznila. Zavolá doktora a odvezou tě -" ušklíbl se -"vyléčit se."

"Můžu s sebou vzít Darrena,"namítla nepřesvědčivě."On -"

"-se bude roztomile usmívat a ptát policajta, proč se jeho učitelka chová tak divně," zasmál se zlomyslně.

"Pleteš se,"řekla Debbie roztřeseně."Dokážu lidi přesvědčit."

"Tak běž,"křenil se steve."Víš, kde jsou dveře. Hodně štěstí. Pošli pohlednici, ať víme, jak to šlo."

"Nemám tě ráda," zavrčela Debbie."Jseš nafoukaný a arogantní."

"Taky mě mít ráda nemusíš,"odeskl Steve."Tohle není soutěž popularity. To je soutěž na život a na smrt. Studoval jsem chování vampýrů a šest jsem jich zabil. Darren a Harkat taky nějaké našli a zabili. Víme, že je naše povinnost je zastavit. Vážně si myslíš, že máš právo se postavit a říkat nám, co je naše povinnost? Před pár hodinama jsi ani nevěděla že nějací vampýři existujou!"

Debbie otevřela pusu, aby něco namítla, ale zase jí zavřela."Máš pravdu," odvětila rozmrzele."Riskovali jste své životy pro ostatní, a víte o tom víc než já. Neměla bych vás poučovat. To dělá ta učitelka ve mě." Přinutila se k chabému úsměvu.

"Takže nám věříš, že se s tím poperem?" zeptal jsem se."Najdeš si nový byt, možná se odstěhuješ na pár týdnů z města, dokud nebude po všem?"

"Věřím vám,"řekla,"ale jestli si myslíte, že zdrhnu,tak to se pletete. Zůstanu tu a budu bojovat."

"O čem to mluvíš?" zamračil jsem se.

"Pomůžu vám najít a zabít vampýry."

Zíral jsem na ní - úplně mě vykojejilo, jak to podala - jako bychom hledali ztracené štěně!"Debbie!" vyjeknul jsem."Copak jsi neposlouchala? Tohle jsou stvoření, co se pohybují nadpřirozenou rychlostí a dokážou tě do poloviny příštího týdne zneškodnit pouhým lusknutím prstů. Čeho bys mohla ty - obyčejný člověk - dosáhnout?"

"Můžu s vámi zkoumat kanály,"prohlásila," nabídnout další pár nohou, očí a uší. Se mnou se můžeme rozdělit do dvojic, a prozkoumat dvakrát tolik."

"Nestačila bys," protostaval jsem."Pohybujeme se moc rychle."

"V temných tunelech s hrozbou vampýra na každém kroku?"Usmála se."Pochybuju."

"OK," souhlasil jsem,"možná bys nám stačila v chůzi, ale ne ve výdrži. Chodíme celý den, hodinu po hodině, bez zastávek. Unavila by ses a zaostávala."

"Steve to vydrží," poznamenala.

"Steve je na to trénovaný.Kromě toho," dodal jsem,"Steve nemusí každý den do školy."

"Já taky ne,"řekla."Dostala jsem volno. Neočekávají mě dřív než příští týden."

"Debbie...ty...to přece..." Prosebně jsem se otočila na steva."Řekni jí, že se úplně zbláznila,"požádal jsem.

"Vlastně, myslím, že je to dobrý nápad,"řekl.

"Co?" vyjekl jsem.

"Další pár nhou by nám tam dole mohl být užitečný. Jestli na to fakt má, říkám, že by mohla jít."

"A když potkáme vampýry?"prostesotval jsem."Chceš vidět, jak půjde Debbie do boje proti Hákovcovi a jeho kámošům?"

"Klidně," usmál se."Jak jsem zatím poznal, rozhodně není žádný strašpytel."

"Díky," řekla Debbie.

"Není zač," zasmál se a pak zase zvážněl."Můžu jí vybavit pistolí na šípy. V bitvě bude každá ruka dobrá. Aspoň přidělá vampýrům trochu starostí."

"Tohle nebudu poslouchat,"zavrčel jsem."Harkate - řekni jim něco."

Oči lidičky byly úplně zamyšlené."Co jim mám říct, Darrene?"

"Že to je šílenství! Bláznovství! Blbost!"

"A je?" zeptal se potichu."Kdyby to nebyla Debie, ale někdo jiný...taky bys jí tak odrazoval? Okolnosti hrajou proti nám. Potřebujeme spojence, jestli se nám to má podařit."

"Ale -" začal jsem.

"Tys jí do toho zatáhl," přerušil mě Harkat."Já tě odrazoval. Ignoroval jsi mě. Nemůžeš lidi kontrolovat...když je do něčeho zapojíš. Ví o nebezpečí...a přijímá ho. Jakou jinou výmluvu k jejímu odmítnutí máš....než že jsi do ní zamilovaný....a nechceš, aby se jí něco stalo?"

Když to řekl takhle, nemohl jsem k tomu dodat vůbec nic."Dobře," povzdechl jsem si."Nelíbí se mi to, ale hádám, že jestli se do toho chceš zapojit, nic s tím neudělám."

"Je tak galantní, že?"poznamenal Steve.

"Určitě ví, jak dát dívce najevo, že je vítaná," zašklebila se, pak odložila kabát a předklonila se."Tak,"řekla,"přestaneme plýtvat čas a dáme se do práce. Chci o těch příšerách vědět všechno, co jde. Jak vypadají? Popiště, jak jsou cítit. Jaké stopy zanechávají? Kam -"

"Ticho!" vyštěkl jsem a přerušil jsem její monolog.

Ublíženě se na mě dívala."Co -"

"Ššš,"řekl jsem, tentokrát tišeji, a položil jsem si prst na rty. Přesunul jsem se ke dveřím a přitiskl jsem na ně ucho.

"Potíže?" zeptal se Harkat a došel ke mě.

"Před chvilkou jsem slyšel na chodbě kroky - ale žádné dveře se neotevřely."

Vrátili jsme se a komunikovali jsme jen očima. Harkat našel svou pistol a šel zkontrolovat okno.

"Co se děje?" zeptala se Debbie. Slyšel jsem, jak jí rychle bije srdce.

"Možná nic - možná útok."

"Vampýři?" zeptal se Steve pochmurně.

"Nevím. Klidně by to mohla být zvědavá pokojská. Ale někdo tam je. Možná odposlouchávali, možná ne. Lepší neriskovat."

Steve si vzal zbraň a nabil jí šípem.

"Je někdo venku?" zeptal jsem se Harkata.

"Ne. Myslím, že je...cesta volná."

Vzal jsem si nůž a kontroloval ostří, zatímco jsem promýšlel další tah. Kdybychom odešli, bylo by to bezpečnější - hlavně pro Debbie - ale když jednou začnete zdrhat, těžko se přestává.

"Do boje?" zeptal jsem se Steva.

Pomalu vydechl."Nikdy jsem nebojoval proti vampýrovi na nohou,"řekl."Vždycky jsem zaútočil ve dne, když spali. Nevím, jak moc budu užitečný."

"Harkate?" zeptal jsem se.

"Myslím, že bychom se spolu měli jít podívat....co se děje,"řekl."Steve a Debbie můžou čekat u okna. Když uslyší zvuky boje.....měli by utéct."

"Jak?" zeptal jsem se."Není tu žádný únikový východ a nemohou sešplhat po zdi."

"Žádný problém,"řekl Steve. Zašátral si pod bundou a odmotal si lano, které měl kolem pasu."Vždy připraven,"mrknul.

"Udrží vás to oba?" zeptal se Harkat.

Steve kývl a jeden konec přivázal k topení. Vyskočil na okno, otevřel ho a druhý konec vyhodil ven."Šup," otočil se na Debbie, a ta ho bez reptání poslechla. Vyškrábala se na okno a chatly se lana, aby mohla kdykoliv rychle zmizet."Udělejte, co musíte,"řekl steve a namířil na dveře pistolí."My vypadneme, když to bude vypadat bledě."

Zkontroloval jsem Harkata, pak jsem se proplížil ke dveřím a vzal jsem za kliku."Půjdu první,"řekl jsem,"budu se držet nízko. Půjdeš hned za mnou. Když uvidíš někoho, kdo vypadá podezřele - odrovnej ho. Jejich důvody zjistíme potom."

Otevřel jsem a dostal jsem se na chodbu, aniž bych se zdržoval s odpočítáváním. Harkat vyšel hned za mnou, zbraň v pohotovosti. Nalevo nikdo. Otočil jsem se doprava - taky nikdo. Zastavil jsem se a poslouchal jsem.

Plynuly dlouhé napjaté chvíle. Nehýbali jsme se. Ticho nám brnkalo na nervy, ale ovládli jsme se a plně jsme se soutředili - když bojujete s vampýrem, vteřinka nepozornosti je přesně to, co potřebuje.

Pak nad náma někdo zakašlal.

Lehl jsem na podlahu, otočil se na záda a vytasil meč, zatímco Harkat zamířil nahoru.

Osoba na stropě seskočila dřív, než mohl Harkat vypálit, odhodil ho na konec chodby a pak mi vykopl meč z rukou. Natáhl jsem se za ním, ale známý úšklebek mě zarazil."Bod pro mě, mám pocit."

Otočil jsem se a uviděl jsem zavalitého muže oblečeného do zvířecí kůže, s bosýma nohama a obarvenýma zelenýma vlasama. Byl to můj kolega, upíří kníže - Vandža Pochod!

"Vandžo!" vyjekl jsem, když mě popadl za zátylek a pomohl mi na nohy. Harkat se zvedl sám a mnul si hlavu zezadu, kam ho Vandža praštil.

"Darrene,"řekl Vandža."Harkate." Ukázal na nás prstem."Vždycky byste měli prohlídnout stíny nad sebou, když hledáte nebezpečí. Kdybych vám chtěl něco udělat, už byste teď byli mrtví."

"Kdy jste se vrátili?" zeptal jsem se ."Proč jste se za náma plížil? Kde je pan Hroozley?"

"Larten je na střeše. Vrátili jsme se asi před patnácti minutama. V pokoji jsme slyšeli neznámé hlasy, proto jsme se pohybovali tak obezřetně. Kdo je tam s tebou?"

"Pojďte a já vás představím," usmál jsem se a pak jsem ho odvedl do místnosti. Představil jsem ho Stevovi a Debie a řekl jsem, že jsme v bezpečí, a šel jsem k oknu zavolat ostražitého, úplně zmrzlého a jednoznačně vítaného pana Hroozleho.

Pan Hroozley byl ohledně Steva tak podezíravý, jak Steve předpokládal. I když jsem mu pověděl o útoku a jak mi Steve zachránil život, choval k tomu člověku až nezdravé opovržení a udržoval si odstup."Krev se nemění,"vrčel."Když jsem chtnal krev Steva Leonarda, měla chuť čirého zla. To čas nerozředí."

"Já nejsem zlý," zavrčel Steve odpověď."VY jste ten krutý, kdo mě hnusně a bezdůvodně nařkl. Víte vy vůbec, jak nízký mínění jsem o sobě měl, když jste mě odmítl jako příšeru? Vaše blbý odmítnutí mě ve zlo málem změnilo!"

"To by podle mě nebylo tak složité,"řekl pan Hroozley jednoduše.

"Mohl ses mýlit, Lartene,"poznamenal Vandža. Kníže se rozvaloval na gauči, nohy na televizi, kterou si přitáhl blíž. Neměl tak zarudlou kůži jako posledně, co jsem ho viděl (Vandža byl přesvědčený, že se dokáže vytrénovat, aby na slunci přežil a občas třeba tak na hodinu vylezl a nechal se pálit sluncem, jen aby přemohl své vlastní tělo). Asi musel strávit těch několik měsíců uvnitř Upíří hory.

"Nemýlil jsem se,"naléhal pan Hroozley."Poznám chuť zla."

"Na to bych nesázel,"řekl Vandža a poškrábal se v podpáždí. Vypadl brouk a spadl na podlahu. Rozšlápl ho pravou nohou."Není tak snadné předpovídat z krve, jak si někteří upíři myslí. Po celá desetiletí jsem v lidech nacházel známky zlé krve, a ohlídal jsem si je. Tři došli na scestí, tak jsem je zabil. Ostatní vedli normální život."

"Ne všichni, co se narodí zlí, páchají zlo,"řekl pan Hroozley,"ale já nevěřím v riskování. Nemůžu mu věřit."

"To je hloupý," odeskl jsem."Musíte soudit lidi podle toho, co dělají, ne podle toho, co myslíte, že by udělat mohli. Steve je můj přítel. Můžu se za něj zaručit."

"Já taky,"řekl Harkat."Nejdřív jsem byl obezřetný, ale teď jsem přesvědčený...že je na naší straně. Nejen že Darrena zachránil - taky ho varoval...aby zavolal Debbie a dostal jí pryč. Jinak by byla mrtvá."

Pan Hroozley tvrdohlavě zavrtěl hlavou."Tvrdím, že bychom měli znovu vyzkoušet jeho krev. Vandža to může udělat. Uvidí, že mluvím pravdu."

"To nemá cenu,"řekl Vandža."Jestli tvrdíš, že v jeho krvi jsou stopy zla, tak tam určitě jsou. Ale lidé se mohou dostat přes své přirozené nedostatky. O tomhle muži nic nevím, ale znám Darrena a Harkata, a jejich úsudku věřím víc než kvalitě Stevovy krve."

Pan Hroozley si něco zamumlal pro sebe, ale věděl, že jsme ho přehlasovali."Dobře,"řekl mechanicky."Už o tom nebudu mluvit. ale budu tě dobře sledovat,"varoval Steva.

"Sledujte, co chete," nakrčil nos Steve.

Abych trochu uvolnil napjatou situaci, zeptal jsem se Vandža, proč byl pryč tak dlouho. Řekl, že se byl nahlásit Mikovi Ver Lethovi a Parisovi Nebessovi a pověděl jim o Pánovi Vampýrů. Býval by odešel hned, ale když viděl, jak blízko smrti je Paris, rozhodl se prožít poslední měsíce života s ním.

"Zemřel bez problémů,"řekl Vandža. "Když věděl, že už se déle neudrží, v tichosti se vytratil. Našli jsme jeho tělo o pár nocí později, ve smrtícím sevření medvěda."

"To je strašný!" vyjekla Debbie,a všichni v místnosti se usmáli na typickou lidskou reakci.

"Věř mi,"řekl jsem jí,"pro upíra není žádná horší smrt než zemřít pokojně ve spánku. Parisovi bylo víc než 800 let. Pochybuju, že by si na svou smrt nějak stěžoval."

"Ale stejně..."řekla rozpačitě.

"Takhle je to mezi upíry běžné,"řekl Vandža a naklonil se, aby jí povzbudivě stiskl ruku."Nějakou noc si tě vezmu stranou a vysvětlím ti to,"dodal a bechal svou ruku na její o chvíli déle, než bylo nezbytné.

Jestli pan Hroozley mínil sledovat Steva, já se rozhodl sledovat Vandžu ještě pečlivěji! Bylo jasné, že se mu Debbie líbila. Nemyslel jsem, že by se mohla zakoukat do toho zabláceného smradlavého knížete se strašným chováním - ale zároveň jsem je nechtěl nechat o samotě, abych to mohl zjistit!

"Nějaké novinky o Pánovi vapýrů nebo Gannenovi Harstovi?"zeptal jsem se, abych odvedl jeho myšlenky jinam.

"Ne,"řekl."Pověděl jsem generálům, že Gannen je můj bratr, a detailně jsem jim ho popsal, ale nikdo z nich ho poslední dobou neviděl."

"A co se stalo tady?" zeptal se pan Hroozley."Zabili někoho kromě sousedů slečny Rulíkové?"

"Prosím,"usmála se Debbie,"říkejte mi prostě Debbie."

"Jestli on ne, tak já určitě budu,"zakřenil se Vandža a zase jí poplácal po ruce. Chtěl jsem říct něco drzého, ale držel jsem se v mezích. Vandža si všiml, jak zuřím, a svůdně na mě zamrkal.Pověděli jsme panu Hroozleymu a Vandžovi, jaký tu byl klid, než Hákovec zaútočil."Ten Hákovec se mi nelíbí,"řekl Vandža."Ještě nikdy jsem neslyšel o vampýrovi, co by měl místo rukou háky. Podle starých zvyklostí by vampýr radši žil bez nohy nebo ruky než bysi jí nechal nahradit něčím umělým. Je to divný."

"Ještě divnější je, proč od té doby neútočil,"řekl pan Hroozley."Jestli pracuje s těm, kteří poslali Darrenovu přihlášku do Mahler's, a ví adresu hotelu - proč na něj nezaútočil tady?"

"Myslíš, že by se tu mohly potloukat dvě skupiny vampýrů?" zeptal se Vandža.

"Možná. Nebo jsou za ty vraždy zodpovědní vampýři, zatímco někdo další - pravděpodobně Desmond Sudd - zapsal Darrena do školy. Pan Sudd to taky mohl naaranžovat, aby ten vampýr Darrena potkal."

"Ale jak Hákovec Darrena poznal?" zeptal se Harkat.

"Možná pachem Darrenovy krve,"navrhl pan Hroozley.

"To se mi nelíbí,"zamručel Vandža."Strašně moc "kdyby" a "ale". Moc zamotené. Tvrdím, že bychom měli vypadnout a nechat ty lidi, ať si to vyřešej sami."

"Docela s tebou souhlasím,"řekl pan Hroozley."Bolí mě, že to říkám, ale možná že nejlepší bude ustoupit."

"Tak ustupte a táhněte!" vyštěkla Debbie a my jen zírali, když vyskočila na nohy a stoupla si proti panu Hroozleymu a Vandžovi, ruce v pěst, v očích plamen."Co jste to za zrůdy?" vrčela. "Bavíte se o lidech, jako bychom byli druhořadí tvorové, na kterých vůbec nezáleží!"

"Mohl bych vám připomenout, madam,"pronesl pan Hroozley upjatě,"že jsme sem přišli, abychom bojovali s vampýry a chránili vaší rasu?"

"Měli bychom být vděční?" odsekla."Udělali jste, to co by udělal každý se špetkou lidskosti. A než zase začnete s teou starou písničkou"ale my nejsme lidi", nemusíte být lidi, abyste se chovali lidsky!"

"Vášnivá holka, co?" otočil se na mě Vandža hlasitým šeptem."Do takové ženy bych se mohl snadno zakoukat."

"Tak koukej jinam,"odvětil jsem rychle.

Debbie naši vsuvce nevěnovala pozornost. Její oči byly upřené na panu Hroozleym, který na ní chladně zíral."Chcete po nás, abychom tu zůstali a obětovali své životy?" zeptal se tiše.

"Nechci po vás nic,"odsekla."Ale když odejdete a vraždění bude pokračovat, dokážete s tím žít? Budete hluší k nářku těch, co budou umírat?"

Pan Hroozley se jí ještě chvíli díval do očí, pak sklopil zrak a zamumlal,""Ne." Debbie se spokojeně posadila."Ale nemůžeme se navěky honit za stíny,"řekl pan Hroozley. Darren, Vandža a já jsme na misi, kterou už jsme dost dlouho odkládali. Musíme myslet na pokračování."

Otočil se na Vandžu."Navrhuju zůstat ještě jeden týden, do konce příštího víkendu. Budeme se ze všech sil snažit vampýry vystopovat, ale jestli se nám budou pořád vyhýbat, měli bychom přiznat porážku a stáhnout se."

Vandža pomalu kývnul."Radši bych odešel hned, ale dá se to přijmout. Darrene?"

"Týden,"řekl jsem, pak jsem zachytil Debiin pohled a pokrčil jsem ramenama,"V nic lepšího doufat nemůžem," pošeptal jsem.

"Já můžu udělat víc,"řekl Harkat."Nemám na zádech misi...jako vy tři. Zůstanu tu i dál...když to nevyřešíme včas."

"Já taky,"řekl Steve."Zůstanu, dokud to neskončí."

"Děkuju,"řekla Debbie přívětive."Jeden za všechny a všichni za jednoho," souhlasil jsem a všichni v místnosti to zopakovali, aniž bych to po nich chtěl, jeden po druhém - i když pan Hroozley to ironicky zavrčel a šilhal při tom po Stevovi!

Už skoro svítalo, když jsme se dostali do postele (Debbie propustila svou policejní ochranku dříve té noci). Všichni jsme se nacpali do dvou hotelových pokojů. Harkat, Vandža a já jsme spali na zemi, pan Hroozley ve své posteli, Steve na gauči a Debbie v posteli v druhém pokoji. Vandža Debbie nabídl, že se s ní o postel podělí, kdyby potřebovala někoho na zahřívání.

"Díky,"řekla ostýchavě,"ale to bych radši spala s orangutanem."

"Má mě ráda!" prohlásil Vandža, hned jak odešla."Vždycky ze sebe dělají těžko dostupné, když se jim líbím!"

Za soumraku jsme se s panem Hroozleym z hotelu odhlásili. Když se k nám teď připojili Vandža, Steve a Debbie, potřebovali jsme klidnější místo. steve navrhoval opuštěné apartmány. Vybrali jsme si dva vedle jeho apartmánu a hned jsme se nastěhovali. Chvilka úklidu a pokoje byly připravené k nastěhování. Nebyly moc pohodlné - studené a vlhké - ale budou stačit.

Pak nastal čas jít lovit vampýry.

Rozdělili jsme se do tří týmů. Chtěl jsem jít s Debbie, ale pan Hroozley navrhl, že bude lepší, když s ní půjde nějaký úplný upír. Vandža se okamžitě nabídl, ale to jsem zamítl. Na konci jsme se dohodli, že Debbie půjde s panem Hroozleym, Steve s Vandžou a Harkat se mnou.

Spolu se zbraněma jsme každý měli mobil. Vandža telefony nemá rád - tam-tamy byly nejbližšm způsobem, kterým se přiblížil moderní komunikaci - ale přesvědčili jsme ho, že to dává smysl - když jeden z nás najde vampýry, budeme se s moct s ostatníma spojit rychle.

Ignorovali jsme tunely, které jsme už prozkoumali, a ty, které hodně používali lidé, takže jsme si podzemí města rozdělili do třech částí, jeden pro každý tým, a zmizeli jsme v temnotách.

Ležela před náma dlouhá noc plná zklamání. Nikdo nenašel vampýry, i když Vandža se Stevem našli lidskou mrtvolu, kterou tam ti krvežíznivci ukryli už před týdnama. Udělali jsme si poznámku, kde byla, a Steve řekl, že o tom informuje nějaká vyšší místa, až skončíme s pátrání, aby mohli tělo zapsat a pohřbít.

Když jsme se potkali ráno ve Stevově bytě, Debbie vypadala jako duch. Měla promočené a rozcuchané vlasy, potrhané oblečení, poškrábané tváře a ruce pořezané od ostrých kamenů a starých trubek. Zatímco jsem jí čistil rány a obvazoval ruce, zírala do zdi, kolem očí temné stíny.

"Jak to zvládáte každou noc?" zeptala se slabě.

"Jsme silnější než lidi,"opáčil jsem."Zdravější a rychlejší. snažil jsem se ti to říct předtím, ale tys neposlouchala."

"Ale Steve upír není."

"Ale posiluje. A má za sebou léta praxe." Odmlčil jsme se a pozoroval jsem její hnědé unavené oči."Nemusíš s náma dál,"řekl jsem jí."Můžeš kontrolovat pátrání odtud. Tady budeš užitečnější než -"

"Ne,"přerušila mě odhodlaně."Řekla jsem, že do toho půjdu, a já to splním."

"Tak jo," povzdechl jsem si. Dovázal jsem jí rány a pomohl jsem jí odkulhat do postele. O naší páteční hádce jsme se nezmiňovali - nebyl ten správný čas na osobní problémy.

Pan Hroozley se usmíval, když jsem se vrátil."Dokáže to,"řekl.

"Myslíte?" zeptal jsem se.

Kývl."Nedělal jsem žádné úlevy. Rázoval jsem dost rychle. Držela se a ani si nestěžovala. Vybralo si to svou daň - to je přirozené - ale po celodenním spánku bude silnější. Nepotopí nás."

Když se Debbie večer vzbudila, o moc líp nevypadala,ale posílila se teplým jídlem a sprchou, a hned vyletěla ven, aby si koupila rukavice, voděodolné boty a nové oblečení. Taky si svázala vlasy do copu a nasadila si kšiltovku, a když jsme odcházeli, musel jsem obdivovat, jak divoce (ale krásně) vypadala. Byl jsem rád, že to nejsem já, po kom šla tou pistolí, kterou si půjčila od Steva.

Středa vyšuměla naprázdno, stejně jako čtvrtek. Věděi jsme, že vampýři tam dole jsou, ale spleť tunelů byla rozlehlá a vypadalo to, že je nikdy nenajdeme. Když jsme se v pátek ráno vraceli s Harkatem na základnu, zastavil jsem se u novinového stánku, abych si koupil noviny a dozvěděl se nějaké novinky. Tenhle týden to bylo poprvé, co jsem obhlížel svět lidí, a jak jsem si prohlížel první stranu novin, mou pozornost upoutl malý titulek a já se musel zastavit.

"Co se děje?" zeptal jse se.

Neodpovídal jsem. Byl jsem moc zaměstnaný čtením. Článek byl o chlapci, kterého hledala policie. Byl pohřešovaný a pravděpodobná oběť zabijáků, kteří zaútočili v úterý a zabili mladou dívku. A jeho jméno? Darren Horston!

Probíral jsem článek s panem Hroozleym a Vandžou poté, co šla Debbie do postele (nechtěl jsem jí plašit). Prostě se tam psalo, že jsem byl ve škole naposled v pondělí a od té doby ne. Policie se mě snažila zkontrolovat - kontrolují všechny žáky, co nechodí do školy bez toho, aby to ohlásili (úplně jsem zapomněl zavolat, že jsem nemocný). Když mě nemohli najít, rozhlásili můj popis a poprosili každého, kdo by o mě něco věděl, abych se ozval. Taky byli celí žhaví popovídat si s mým "otcem" - Vurem Horstonem.

Navrhoval jsem do Mahler's zavolat, že je vše v pořádku, ale podle pana Hroozleyho by bylo lepší, kdybych tam zašel osobně."Kdybys zavolal, chtěli by poslat někoho, kdo by tě vyslíchal. A když to budem ignorovat, někdo by tě mohl zahlédnout a spojit se s policií."

Shodli jsme se, že nejlepší bude tam jít, napovídat, že mi nebylo dobře a táta mě přestěhoval ke strejdovi kvůli zdraví. Zůstanu tam na pár hodin - jen abych se ujistil, že je všechno v pořádku - a pak budu dělat, že se mi zase udělalo špatně a poprosím, jestli můžu zavolat "strýčkovi" Stevovi, aby mě vyzvedl. Ten řekne učiteli, že táta nemohl, protože je na výběrovém řízení na novou práci - čehož se chytíme v pondělí; táta dostal novou práci, odstěhoval se z města a já ho musel následovat.

Nebylo to zrovna milé vyrušení, ale chtěl jsem mít při víkendovém pátrání volně ruce, tak jsem si vzal školní uniformu a vyrazil jsem. Dostal jsem se k ředitelně 20 minut před vyučováním a myslel jsem, že budu muset na ředitele čekat, ale překvapivě už tam byl. Zaklepal jsem a po vyzvání jsem vstoupil."Darrene!" vyjekl, když mě poznal. Vyskočil a popadl mě za ramena."Kdes byl? Co se stalo? Proč jsi nezavolal?"

Rychle jsem převyprávěl svou historku a omluvil jsem se, že jsem nedal vědět. Taky jsem řekl, že až dnes ráno jsem se dozvěděl, že mě hledají. A že jsem nebyl moc v kontaktu s novinkama, a ža táta je služebně pryč. Pan Chivers mi vynadal, že jsem o sobě nedal vědět, ale tak si oddechl, že jsem živý a zdravý, že mě ani nepotrestal.

"Skoro jsem tě odepsal,"povzdechl si a projel si rukou vlasy, které si poslední dobou očividně nemyl. Vypadal staře, a aotřesený až do morku kostí."Nebylo by to příšerné, kdybys to odnesl taky? Dva za týden...Strašné pomyšlení."

"Dva, pane?" zeptal jsem se.

"Ano. Ztratit Taru bylo strašné, ale kdybychom -"

"Taru?" skočil jsem mu do řeči.

"Tara Williamsová. Dívka, kterou zabili v úterý." Nedůvěřivě se na mě podíval."Určitě jsi o tom slyšel."

"Přečetl jsem si to jméno v novinách. Studovala v Mahler's?"

"Panebože chlapče, ty to nevíš?" zahřměl.

"Nevím co?"

"Tara Williamsová byla tvá spolužačka! Proto jsme se tak báli - mysleli jsme, že jste mohli být spolu, když zaútočili."

Rychle jsem se zamyslel, ale nedokázal jsem si vybavit tvář. Od příchodu do Mahler's jsem potkal spoustu lidí, ale moc jsem jich nepoznal, a sotva pár z nich byly dívky.

"Musíš jí znát," naléhal pan chivers."Seděla vedle tebe na angličtinu!"

Ztuhl jsem, když jsem si jí najednou vybavil. Malá holka, světle hnědé vlasy, stříbrná rovnátka, strašně tichá. Seděla vedle mě zleva. Jednou jsem se k ní díval do knihy, když jsem tu svou zapomněl v hotelu.

"Ale ne," zasténal jsem, jistě jsem věděl, že to nebyla náhoda."Jsi v pořádku?" zeptal se pan Chivers."Chtěl bys něco k pití?"

Otupěle jsem zavrtěl hlavou."Tara Williamsová," zamumlal jsem chabě a běhal mi mráz po zádech. Nejdřív Debiini sousedi. Teď jedna moje spolužačka. Kdo by mohl být další...?

"Ale ne!" zakňučel jsem znova, ale tentokrát hlasitěji. Protože jsem si uvědomil, kdo vedle mě na angličtinu seděl zprava - Richard!

Poprosil jsem pana Chiverse, jestli bych ten den mohl vynechat. Řekl jsem, že se na to necítím, a taky bych nemohl sedět ve třídě, aniž bych před sebou neviděl Tařin obličej. Souhlasil, že bych měl být radši doma."Darrene,"řekl, když jsem byl na odchodu,"budeš se tenhle víkend držet doma a dávat na sebe pozor?"

"Ano, pane," zalhal jsem a pospíchal jsem najít Richarda.

Když jsem doběhl do přízemí, narazil jsem na Smickeyho Martina a jeho přátele. Od našeho setkání na schodech mi nic neřekl - tím útěkem se pěkně vybarvil - ale když mě zahlídl, zlomyslně na mě zavolal."Koukněme, koho to sem vítr zavál! Smůla - už jsem myslel, že tě upíři oddělali jako Taru Williamsovou." Zastavil jsem se a otočil, abych k němu stál čelem. Sledoval mě obezřetně."Dávej si bacha, Horsty," zavrčel."Jestli se mi budeš motat pod nohy, tak -"

Popadl jsem ho za svetr, zvedl nad zem a držel jsem ho před sebou. Zaječel jak malý děcko a kopal a mlátil do mě, ale já ho nepustil, jen jsem s ním zatřásl, aby byl zticha."Hledám Richarda Montrose,"řekl jsem."Viděls ho?" Smickey na mě jen zíra a mlčel. Ukázováčkem a palcem jsem mu stiskl nos, dokud nezaskučel."Viděls ho?" zeptal jsem se znova.

"Jo!" kňučel.

Pustil jsem mu nos."Kdy? Kde?"

"Před pár minutama," zamumlal."Mířil do počítačový učebny."

S úlevou jsem si oddychl a pomalu jsem Smickeyho postavil na zem."Díky,"řekl jsem. Smickey mi hned poradil, kam si to poděkování můžu strčit. S úsměvem jsem poslal tomu debilovi sarkastické rozloučení,a pak jsem odešel z budovy sopkojený, že je Richard v bezpečí - aspoň do večera...

----------------------

U steva jsem probudil spící lidi i upíry - Harkat už vzhůru byl - a probral jsem s nima nejnovější zvraty. Tohle bylo poprvé, co Debbie slyšela o zavražděné dívce - ty noviny neviděla - a ta novina na ní tvrdě dolehla."Tara," zašeptala se slzama v očích."Jaká zrůda by si mohla vybrat nevinnou mladou dívku jako Taru?"

Taky jsem jim řekl o Richardovi a že by klidně mohl být další, po kom půjdou."Ne tak nutně,"řekl pan Hroozley."Myslím, že půjdou po tvém dalším spolužákovi - stejně jako oddělali ty, kteří bydleli kolem Debbie - ale mohli by jít po chlapci nebo dívce, co je před nebo za tebou."

"Ale Richard je můj přítel," poznamenal jsem."Ostatní sotva znám."

"Podle mě je to vampýrům jedno,"řekl."Kdyby nebylo, zaměřili by se na něj jako na prvního."

"Musíme dát pozor na všechny tři,"prohlásil Vandža."Víme, kde bydlí?"

"Já to zjistím,"řekla Debbie a setřela si slzy z tváří. Vandža po ní hodil špinavý kus látky, který vděčně přijala."Údaje studentů jsou přístupné z počítače. Heslo znám. Půjdu do internetové kavárny, dostanu se do složek a opíšu adresy."

"Co budem dělat, až - jestli - zaútočí?" zeptal se Steve.

"Uděláme jim to samé, co oni udělali Taře,"zavrčela Debbie, než stačil kdokoliv z nás otevřít pusu.

"Myslíš, že je to chytrý?" optal se Steve."Víme, že na tom pracuje víc než jeden, ale pochybuju, že by se sešli všichni, aby zabili pouhé dítě. Nebylo by moudřejší sledovat útočníka na -"

"Zadrž," skočila mu do toho Debbie."Říkášm že je nechám, aby zabili Richarda nebo někoho dalšího?"

"Dává to smysl. Náš hlavní cíl je -"

Debbie mu vrazila facku, než stačil říct cokoliv dalšího."Zvíře!" zasyčela.

Steve na ní bezcitně zíral."Jsem to, co musím být,"řekl."Vampýry nezastavíme lidumilným chováním."

"Ty...ty..." nedokázala vymyslet nic dost strašného, jak by mu řekla.

"Souhlas," vložil se do toho Vandža. Debbie se na něj vyděšeně otočila."Ale jo,"zamručel Vandža a sklopil zrak."Vůbec se mi nelíbí, že by měl zabít další dítě, ale jestli to znamená zachránit ostatní..."

"Ne,"řekla Debbie."Žádné oběti. To nedovolím."

"Já taky ne,"řekl jsem.

"Máte jiné řešení?" zeptal se Steve.

"Zranění," odpověděl pan Hroozley, když jsme my ostatní mlčeli."Obklíčíme ty domy a budeme čekat na vampýra, kterého střelíme šípem, než stačí udeřit. Ale nezabijeme ho - budeme mířit na ruce a nohy. Pak ho budem sledovat a když budeme mít štěstí, dovede nás přímo k ostatním."

"Nevím," zamumlal Vandža."Ty, já ani Darren ty pistole používat nemůžeme - podle upířích zvyků - což znamená, že se budeme muset plně spolehnout na Harkata, Steva a Debbie.

"Já neminu," slíbil Steve.

"Já taky ne,"řekla Debbie.

"Ani já ne," dodal Harkat.

"Možná ne," kývl Vandža,"ale když budou dva nebo víc, nebudete mít čas zamířit na druhého - pistole jsou na jeden šíp."

"Tohle musíme risknout,"řekl pan Hroozley."Tak, Debbie, měla bys zaskočit do jedné z těch strašných kaváren a co nejdřív najít adresy,pak do postele a vyspat se. S příchodem noci musíme být připraveni do akce."

----------------------

Pan Hroozley a Debbie hlídali u domu Dereka Barryho,kluka, který sděl na ájině přede mnou. Vandža a Steve si vzali na starost Gretchen Keltonovou, která sedávala za mnou. Harkat a já jsem si vybrali Montroseovi.

Páteční noc byla temná, studená a vlhká. Richard žil ve velkém domě s rodiči a několika sourozenci. Dům měl spoustu oken, kterými by se tam vampýři mohli snadno dostat. Neměli jsme šanci je uhlídat všechny. Ale vampýři málokdy zabíjejí své oběti doma - takhle vznikl mýtus, že upír nemůže vstoupit tam, kam není pozván - a i když byli Debiini sousedi zabiti ve svých bytech, všichni ostatní byli napadeni venku.

Tu noc se nic nestalo. Richard zůstal celou dobu uvnitř. Sem tam jsem skrz záclony zahlédl postavy, a záviděl jsem jim snadný život - žádný z Montrosů by nikdy nemusel sledovat cizí dům,, aby zabránili útoku tvora noci.

Když už celá rodina spala a světla byla všude zhaslá, přesunuli jsme se s Harkatem na střechu, kde jsme ve stínu hlídali po zbytek noci. S východem slunce jsme se stáhli a potkali jsme se s s ostatníma v bytě. Taky měli poklidnou noc. Nikdo nezahlídl ani jednoho vampýra.

"Armáda se vrátila,"poznamenal Vandža, poukazujíc na vojáky, kteří se po vraždě Tary vrátili do ulic."Musíme si dávat pozor, abychom se jim nepřipletli do cesty - mohli by si nást splést s vrahama a začít pálit."

Když šla Debbie spát, probírali jsme naše plány do budoucna. I když jsme se shodli, že jestli na nic nepřijdeme, v pondělí odejdeme, napadlo mě, že bychom to měli ještě zvážit - všechno se změnilo vraždou Tary a hrozbou Richardovi.

Upírům to bylo jedno."Dohoda je dohoda,"naléhal Vandža."Stanovili jsme si datum, a toho se musíme držet. Když jednou odchod odložíme, odložíme ho znovu."

"Vandža má pravdu," souhlasil pan Hroozley."Ať už své oponenty zahlédneme nebo ne, v pondělí vyrazíme. Radost z toho nemám, ale naše poslání má přednost. Musíme udělat to, co je nejlepší pro klan."

Musel jsem s nima. Nerozhodnost je tvůrcem chaosu, jak říkával Paris. Nebyl čas riskovat hádku se svýma nejbližšíma spojencema.

A jak se ukázalo, nemusel jsem si dělat obavy, protože později v sobotu, když těžké mraky zakrývaly skoro úplněk, vampýři konečně zaútočili - a rozpoutalo se peklo!

Harkat je zahlédl jako první.Bylo čtvrt na devět. Richard s bratrem zašli do nedalekého obchodu nakoupit a vrátili se s plnýma taškama. Sledovali jsme každý jejich krok. Richard se zrovna smál bratrově vtipu, když mi Harkat položil ruku na rameno a ukázal na obzor.Netrvalo mi to déle než vteřinu, všimnout si postavy běžící přes střechu obchoďáku a sledující kluky pod sebou.

"Je to Hákovec?" zeúptal se Harkat.

"Nevím,"řekl jserm a napínal jsem oči."Není dost blízko. Nevidím na něj."

Kluci došli na začátek ulice, která vedle k jejich domu. Tohle bylo nejlepší místo na útok, tak jsme s Harkatem pospíchali a když opustili hlavní ulici, byli jsme jen pár metrů za nima. Pak jsme trochu zpomalili. Harkat si připravil pistoli (odstranil si pojistku, aby se mu s ní lépe pracovalo) a nabil ji. Já popadl dva vrhací nože (laskavost od Vandžy) zpoza opasku, připravený krýt Harkata, kdyby se netrefil.

Richard s bratrem byli v půlce ulice, když se vampýr objevil. PRvní jsem zahlídl zlatý a stříbrný hák - byl to Hákovec! - pak hlavu, maskovanou stejnou kuklou jako předtím. Kdyby se pořádně rozhlídnul, všiml by si nás, ale měl oči jen pro ty lidi.

Dorazil na konec a vydal se za bratrama, pokradmu jako kočka. Byl z něj perfektní terč a já byl v pokušení říct Harkatovi, ať ho zastřelí. Ale v moři vampýrů plavaly i jiné ryby, a kdybychom tohohle nepoužili jako návnadu, nikdy bychom je nemohli chytit."Levou nohu," zašeptal jsem."Pod koleno. To ho zpomalí."

Harkat kývl, aniž by z vampýra spustil oči. Hákovec se zatím připravoval ke skoku. Chtěl jsem se Harkata zeptat, na co čeká, ale to by ho jen zbytečně rozptýlilo. Když se Hákovec sehnul k odrazu, Harkat střelil a poslal šíp do temnot. Strefil se přesně tam, kam jsem navrhoval. Vampýr zavyl bolestí a neohrabaně spadl ze zdi. Richard s bratrem nadskočili a upustili tašky. Zírali na osobu svíjející se na zemi a nevěděli, jestli by měli utéct nebo mu jít na úpomoc.

"Běžte pryč!"zakřičel jsem a vyběhl, obličej jsem si zakryl rukama, aby mě Richard nepoznal."Utečte, jestli to chcete přežít!" To jim pomohlo. Nechali tam ty tašky a vyrazili pryč. Na to, že to jsou lidi, bylo úžasné, jak rychle.

Hákovec se mezitím dostal zase na nohy."Moje noha!" zařval a zatáhl za šíp. Ale Steve byl moc mazaný konstruktér a šíp držel v noze dobře. Hákovec trhnul víc a šíp vyjel, ale hlavice zůstala vězet ve svalech."Áááá!" zaječel Hákovec a hodil po nás neužitečnou rukojeť.

"Dělej!" řekl jsem Harkatovi schválně hlasitěji, než bylo potřeba."Chytíme ho a dorazíme!"

Hákovec ztuhnul a kňourání mu zmrzlo na rtech. Uvědomil si, v jakém se nachází nebezečí, a pokusil se vyskočit zpátky na zeď. Ale jeho levá noha na tom nebyla vůbec dobře a skok se mu nemohl vydařit. Zaklel, z opasku vytáhl nůž a ohnal se s ním po nás. Museli jsme bleskově uhnout, což mu dalo čas potřebný na to, aby se otočil a utekl - to jsme přesně chtěli!

Když jsme se vydali za ním, Harkat zavolal ostatním a pověděl jim, co se stalo. On měl na starosti informovat o novinkách - já se mezitím soustředim na Hákovce a na to, abych ho neztratil.

Na konci ulice mi moment myslel, že mi utekl. Ale pak jsem si na chodníku všimnul kapek krve a šel jsem po nich až do další ulice, kde jsem ho uviděl, jak se šplhá na zídku. Nechal jsem ho doběhnout až na střechu sousedního domu, než jsem se za ním zase vydal. Mnohem líp mi vyhovovalo mít ho při lovu nad městem, ozářeného světlem pouličních lamp a daleko od očí policistů a vojáků.

Hákovec na mě na střeše čekal. Trhal uvolněné tašky a házel je po mě; vyl při tom jako zuřivý pes. Jedné jsem se vyhnul, ale před druhou jsem se musel uchránit pomocí rukou. Rozbila se mi o klouby, ale žádnou vážnou škodu nezpůsobila. Hákoruký vampýr se ke mě s vrčením blížil. Zmátlo mě, že jedno z jeho očí už nezářilo rudě - mělo obyčejnou modrou nebo zelenou barvu - ale neměl jsem čas nad tím přemýšlet. Vytáhl jsem své nože a připravil jsem se na zabijákovu výzvu. Nechtěl jsem ho zabít předtím, než nás dovede ke společníkům, ale kdybych musel, udělal bych to.

Než se se mnou stačuil pustit do křížku,objevili se Vandža se Stevem. Steve vystřelil po vampýrovi šíp - schválně ho minul - a Vandža vyskočil na zeď. Hákovec zase zavyl, hodil po nás ještě pár tašek, pak se vydrápal zpátky na střechu a druhou stranou.

"Jseš v pohodě?" zeptal se Vandža a zastavil se vedle mě.

"Jo. Dostali jsme ho do nohy. Krvácí."

"Všiml jsem si."

Nedaleko byla malá louže krve. Vnořil jsem do ní prst a očichal jsem jí. Páchlo to vampýří krví, ale stejně jsem chtěl, aby to zkusil ještě Vandža."Je to vampýr,"řekl po otestování."Proč by neměl?" Vysvětlil jsem mu ten problém s očima."Divný," zamručel, ale nic víc neřekl. Pomohl mi na nohy, vyběhl na vrcholek střechy, ujistil, že se tam Hákovec nikde neschovává,, a pak mi naznačil, ať jdu za ním. Štvanice začala!

-----------------------

Zatímco jsme s Vnadžou sledovali vampýra přes hřebeny střech, Steve s Harkatem s náma drželi krok na zemi a zpomalovali, jen když míjeli obytné domy nebo policejní hlídky. Po pěti minutách se k nám připojili pan Hroozley s Debbie, Dwbbie k těm dole, upír na střechu.

Mohli jsme se k Hákovcovi přiblížit - měl mizerný čas,protože ho zpomalovala zraněná noha, bolest a ztráta krve - ale nechávali jsme si ho před sebou. Nemohl nás žádným způsobem setřást. Kdybychom ho chtěli zabít, nedalo by nám vůbec žádnou práci ho dohonit. Ale my ho zabít nechtěli - zatím!

"Nesmíme dovolit, aby pojal podezření,"řekl Vandža po několika minutách ticha."Když se budeme držet moc vzadu, pozná, že něco plánujem. Čas trochu ho uzemnit." Vandža nás předběhl, dokud se nedostal na dostřel šurikenem. Z řemenu na hrudi si sundal vrhací hvězdu, pečlivě zamířil a trefil se s ní do komína těsně vedle Hákovcovy hlavy.

Vampýr se otočil, zařval na nás něco neinteligentního a naštvaně zatřásl zlatým hákem. Vandža ho umlčel dalším šurikenem, kterým se trefil ještě blíž než tím prvním. Hákovec padl na břicho, doplazil se ke kraji střechy a hákama se zachytil za okap, aby zbrzdil pád. Na chvilku zůstal viset ve vzduchu, zkoumal oblast pod sebou, pak se odhákl z okapu a skočil. Byl to pád ze čtvrtého patra, ale pro vampýra jako nic.

"Jdeme," zamumlal pan Hroozley a vydal se k nejbližšímu požárnímu scvhodišti."Zavolejte ostatním a varujte je - nechceme, aby na něj někde omylem narazili."

To jsem udělal, když jsem klusal po požárních schodech. Byli blok a půl za náma. Řekl jsem jim, aby se tak drželi až do dalšího oznámení. Zatímco jsme s panem Hroozleym sledovali vampýra po zemi, Vandža pozoroval ze střech a tím vampýrovi zabraňoval se tam zase vrátit, čímž jeho možnosti zmenšil jen na ulice nebo kanály.

Po třech minutách zběsilého pobíhání se rozhodl pro kanály.

Našli jsme odhozený kanálový poklop a stopu krve vedoucí do temnot."Tady je to," povzdychl jsem si nervózně, když jsme čekali na Vandžu. Vytáhl jsem mobil a svolal jsem ostatní. Když dorazili, rozdělili jsme se do obvyklých týmů a sešplhali do tunelů. Každý přesně věděl, co má dělat, a slova by byla naprosto zbytečná.

Vandža se Stevem vedli pronásledování. My ostatní jsme se drželi za nima a pokrývali jsme přilehlé tunely, aby se Hákovec nemohl oklikou vrátit. Nebylo snadné ho sledovat. Voda v kanálech odnesla většinu krve pryč,a v té tmě nebylo moc vidět. Ale my byli zvyklí na takováhle tmavá a úzká místa, takže jsme se pohybovali rychle a efektivně, drželi jsme se blízko něj a všímali jsme si i těch nejmenších stop.

Hákovec nás vedl mnohem hlouběji, než jsme se kdy dostali. Dokonce ani šílený vampýr Murlough se nedostal tak hluboko do podzemí města. Vedl nás Hákovec ke svým společníkům, nebo se nás jen snažil zbavit?

"Musíme se blížit k okraji města," poznamenal Harkat, když jsme odpočívali."Kanály tu musí končit, nebo..."

"Nebo co?" zeptal jsem se, když nepokračoval.

"Mohly by se otevřít,"řekl."Možná se jen snaží dostat...na svobodu. Když dorazí na otevřenou pláň a ...bude mít volnou cestu, mohl by klidně míhat."

"Nemůže tomu zabránit jeho zranění?" zeptal jsem se.

"Možná. Ale jestli je dost zoufalý....tak možná ne."

Pokračovali jsme v pronásledování a dostihli jsme Steva s Vandžou. Harkat řekl Vandžovi, co si myslí že má Hákovec v plánu. Vandža řekl, že už ho to taky napadlo a pomalu zmenšoval vzdálenost - kdyby se Hákovec dostal ven, Vandža by ho mohl sejmout a rychle s ním skoncovat.

Ale k našemu překvapení místo aby vampýr zamířil nahoru, vedl nás ještě níž. Nevěděl jsem, že jsou kanály až tak huboko, a nedokázal jsem si představit, na co tam jsou - měly moderní design a nevykazovaly známky opotřebování. KDyž jsem nad tím přemítal, Vandža se zastavil a já do něj skoro vrazil.

"Co je?" zeptal jsem se.

"Zastavil se," zašeptal Vandža."Před náma je místnost nebo jeskyně a on je v klidu."

"Čeká na nás, aby mohl provést poslední úder?" napadlo mě.

"Možná," odpověděl Vandža rozpačitě."Ztratil spoustu krve a ta štvanice ho musela připravit o energii. Ale proč zastavil teď? Proč tady?" Zavrtěl hlavou."Nelíbí se mi to."

Když se k nám dostali pan Hroozley s Debbie, Steve odjistil svou zbraň a nabil jí pochodní.

"Opatrně!" zasyčel jsem."Zahlídne světlo!"

Steve úpokračil ramenama."No a? Ví, že tu jsme. Můžeme se pohybovat ve tmě stejně jako při světle."

To dávalo smysl, takže jsme si všichni zapálili své pochodně. Světlo bylo jen matné, abychom neudělali moc rozptylujících stínů.

"Jdeme po něm,"zeptal se Steve,"nebo tu budeme čekat, dokud nezaútočí?"

"Jdeme," odpověděl pan Hroozley téměř vzápětí.

"Jasně,"řekl Vandža."Do něj."

Prohlížel jsem si Debbie. Třásla se a vypadala blízko ke zhroucení."Můžeš tu počkat, jestl chceš,"řekl jsem jí.

"Ne,"řekla."Jdu taky." Přestala se třást."Kvůli Taře."

"Steve a Debbie nám budou krýt záda,"řekl Vandža a odepjal si pár šurikenů."Larten a já budem vepředu. Darren s Harkatem za náma." Všichni jsme poslůušně kývli."Jestli je sám, sejmu ho,"pokračoval Vandža."Jednoduchý boj jeden na jednoho. Jestli má společnost -"neradostně se ušklíbl"-každý bude sám za sebe."

Poslední kontrola, že jsme skutečně připravení, a Vandža vyrazil s panem Hroozleym po pravici, já s Harkatem jsme se drželi těsně za nima a Debbie se Stevem vzadu.

Ocitli jsme se ve velké vyklenuté místnosti, moderní stejně jako zbytek tunelů. Na zdi bylo připevněno několik svíček, vrhající pochmurné mihotavé světlo. Přímo proti nám byl další vchod do jeskyně, ale ten byl zatarasený těžkými kulatými kovovými dveřmi, asi takovými, jaké jsou v bankách na trezorech. Hákovec se posadil pár metrů před dvařma. Kolenama si kryl obličej, a rukama se snažil vytáhnout si špičku šípu z nohy.

Rozptýlili jsme se, Vandža vepředu a my jsme za ním vytvořili kruhový útvar."Je po všem,"řekl Vandža a držel se zpátky; zkoumal ve stínech případné stopy dalších vampýrů.

"Myslíš?" zeptal se Hákovec a podíval se na nás jedním rudým a jedním zelenomodrým okem."Já myslím, že je to pouze začátek." Vampýr o sebe praštil hákama. Jednou. Dvakrát. Třikrát.

A někdo seskočil ze stropu.

Ten někdo dopadl vedle Hákovce. Postavil se a otočil se k nám. Měl fialový obličej a krvavě rudé oči - vampýr. Dopadl někdo další. Další. Mnohem víc. Když jsem ty vampýry sledoval, udělalo se mi špatně. Byli mezi nima i lidé v hnědých košilích a černých kalhotech s vytetovaným "V" nad ušima, a červenýma kruhama kolem očí, v rukou pušky, pistole a luky.

Napočítal jsem devět vampýrů a čtrnáct vampetů, bez Hákovce. Nakráčeli jsme do pasti, a když jsem si prohlížel ozbrojené válečníky, věděl jsem, že budeme potřebovat veškeré štěstí upírů, abychom z toho vyvázli živí.

I když jsme na tom byli dost špatně, ještě se to zhoršovalo. Jak jsme tam tak stáli a čekali na výpad, obrovské dveře za Hákovcem se otevřely a přidali se k nim čtyři další vampýři. Takže to bylo dvacet osm proti šesti. Neměli jsme žádnou naději.

"Už se sebou tak spokojení nejste, co?" posmíval se Hákovec a nadšeně se dokulhal o kus kupředu.

"O tom nic nevím," nakrčil Vandža nos."Tohle jen znamená, že vás můžeme zabít víc."

Hákovcův úsměv zmizel."Jseš arogantní nebo ignorantní?" vyštěkl.

"Ani jedno,"řekl Vandža a klidně si prohlížel naše soupeře."Jsem upír."

"Ty si vážně myslíš, že proti nám máte šanci?" posmíval se Hákovec.

"Jo,"řekl Vandža zlehka."Kdybychom bojovali proti poctivým a čestným vampýrům, myslel bych si něco jiného. Ale vampýři, kteří posílají ozbrojené lidi, aby bojovali jejich bitvy, jsou zbabělci bez špetky hrdosti. Od takových ubohých kreatur se nemám čeho bát."

"Pozor na jazyk," zavrčel vampýr nalevo od Hákovce."Urážky moc klidně nepřijímáme."

"My jsme ti, co byli uraženi," opáčil Vandža."V umírání pod rukou slušného protivníka je čest. Kdbyste proti nám poslali své nejlepší bojovníky a zabili nás, zemřeli bychom s úsměvem na rtech. Ale poslat tyhle...tyhle..."Odplivl si do prachu na zemi."Neexistuje slovo, které by to vystihlo."

To vampety rozlítilo, ale vampýři vypadali rozpačitě, skoro zostuzeně a já si uvědomil, že nejsou za vampety o moc víc rádi než my. Vandža si toho všimnul taky a pomalu si udepnul pás se šurikenama."Upusťte pistole,"řekl Stevovi, Debbie a Harkatovi. Tupě na něj zírali."Udělejte to!" naléhal nevrle a oni poslechli. Vandža zvedl holé ruce."Odložili jsme své střelné zbraně. Nařídíte svým poskokům, aby udělali to samé a utkáte se s náma se ctí - nebo nás chladnokrevně postřílíte jako skety, což si o vás přesně myslím?"

"Zastřelte je!" zaječel Hákovec a hlas se mu třásl nenávistí."Všechny je postřílejte!"

Vampeti pozvedli zbraně a zamířili.

"Ne!" nařídil vampýr po Hákovcově levici a vampeti se zarazili."U všech stínů noci, řekl jsem ne!"

Hákovec se na něj otočil."Zbláznil ses?"

"Dávej si pozor," varoval ho vampýr."Jestli se se mnou budeš v tomhle ohledu hádat, zabiju tě rovnou na místě."

Hákovec zaraženě couvnul. Vampýr se otočil na vampety."Odložte pistole," nařídil."Budeme bojovat s našima tradičníma zbraněma. Se ctí."

Vampeti poslechli. Vandža se pootočil a mrknul na nás, když odkládali své zbraně na zem. Pak se zase otočil na vampýry."Než začnem,"řekl,"rád bych věděl, co za stvoření je ten s hákama."

"Já jsem vampýr!" opáčil Hákovec rozhořčeně.

"Vážně?" ušklíbl se Vandža."Nidky jsem ještě neviděl žádného s různýma očima."

Hákovec nevěřícně ucuknul pohledem."Zatraceně!" zařval."Musela mi vypadnout, když jsem padal!"

"Co vypadlo?" zeptal se Vandža.

"Kontaktní čočky," odpověděl jsem tiše."Nosí rudé kontaktní čočky."

"To teda ne!" zařval Hákovec."To je lež! Řekni jim to, Bargene. Moje oči jsou rudé jako vaše a má kůže fialová."

Vampýr nalevo od Hákovce s rozpaky zašoupal nohama."Je vampýr,"řekl,"ale byl zasvěcen teprve nedávno. Chtěl vypadat jako my ostatní, tak nosí čočky a.."Bargen si odkašlal do dlaně."Nabarvil si tělo a obličej fialovou barvou."

"Zrádče!" zavyl Hákovec.

Bargen se na něj znechuceně podíval, a pak si odplivl do prachu jako Vandža před chvílí.

"Kam se svět dostal, když pro vampýry pracují lidé a maniaci jako tenhle?"zeptal se Vandža potichu a v hlase neměl žádný výsměch - byl to upřímný dotaz.

"Časy se mění," odpověděl Bargen."Nelíbí se nám ty změny, ale akceptujeme je. Náš Pán řekl, že to tak být musí."

"Tohle přinesl svým lidem ten skvělý Pán vampýrů?"vyjel Vandža."Lidské hrdlořezy a šílená monstra s hákama místo rukou?"

"Já nejsem šílený!" zakřičel Hákovec."Tedy kromě toho, že jsem šílený vzteky!" Ukázal na mě a zavrčel,"A je to celé jeho vina!"

"Darrene?" zeptal se pan Hroozley potichu.

"Nevím, o čem to mele,"řekl jsem.

"Lháři!"zasmál se Hákovec a začal poskakovat."Lhář, lhář, lhář!"

"Ty znáš tuhle kreaturu?" naléhal pan Hrozley.

"Ne," trval jsem na svém."Poprvé jsem ho zahlédl v té uilci, kde mě napadl. Nikdy -"

"Lži!" zaječel Hákovec a zastavil se, aby na mě mohl zírat."Předstírej si co chceš, chlapče, ale moc dobře víš, kdo jsem. A víš, cos provedl, že se mi stalo tohle." Zvedl ruce, takže se háky zablýskaly ve světle svíček.

"Upřímně," přísahal jsem,"netuším, na co narážíš."

"Ne?" zašklebil se."Uvidíme, jestli budeš trvat na své lži, když se potkáš -"jedním rychlým pohybem si sundal kuklu a odhalil tvář"-s tímhle!"

Byla to kulatá, zavalitá vousatá tvář, zamazaná fialovou barvou.Na chvilku jsem si jí nedokázal nikam přiřadit. Pak jsem si jí dal dohromady s chybějícíma rukama a to, jak mi byl ten hlas předtím povědomý, a všechno mi docvaklo."Regáč Vegáč?" zalapal jsem po dechu.

"Neříkej mi tak!" vyjekl."ErVé - a je to zkatka pro Rovnoprávný Vampýr!"

Nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet. Ervé byl chlapík, na kterého jsem narazil nedlouho potom, co jsme se přidali k Circo Mostruoso, ekoválečník, co svůj život zasvětil ochraně životního prostředí. Byli jsme přátelé, dokud nezjistil, že zabíjím zvířata, abych nakrmil lidičky. Vypustil Vlčího muže - myslel, že se k němu chováme špatně - ale ta divoká zrůda mu uhryzla obě ruce. Když jsem ho naposled viděl, pobíhal po lese a řval,"Moje ruce! Moje ruce!"

A teď byl tady. S vampýrama. A já začínal chápat, kdo mi to udělal a proč."Ty jsi mě zapsal do Mahler's!" obvinil jsem ho.

Zákeřně se usmál a zavrtěl hlavou."S těmahle rukama?" Zamával na mě hákama."Jsou dobrý na sekání a krájení a řezání,, ale ne na psaní. Sehrál jsem v tom svou roli, ale byl to někdo mnohem vychytralejší, kdo na ten plán přišel."

"Nerozumím," přerušil ho Vandža."Kdo je tenhle šílenec?"

"Dlouhý příběh,"řekl jsem."Řeknu ti ho později."

"Optimista až do konce,"zakřenil se Vandža.

Přistoupil jsem k Ervému blíž, ignorujíc hrozbu vampýrů a vampetů, dokud jsem od něj nebyl pouhý metr. Bezhlesně jsem si prohlížel jeho obličej. Ošíval se, ale necouvl."Co se to s tebou stalo?" zeptal jsem se vyděšeně."Miloval jsi život. Byl jsi jemný a klidný. Byl jsi vegetarián."

"Už ne," usmál se Ervé."Teď jím spousty masa a nejradši ho mám krvavé!" Jeho úsměv opadl."Ty ses mi stal, ty a ta tvá banda příšer.Zničils mi život, člověče. Chodil jsem světem,sám, vyděšený, bezbranný, dokud mě k sobě nevzali vampýři. Dali mi sílu. Dali mi nové ruce. Já jim na oplátku dal tebe."

Smutně jsem zavrtěl hlavou."Mýlíš se. Neudělali tě silnějším. Změnili tě na ohavnost."

Jeho tvář potemněla."Vem to zpátky! Vezmeš to zpátky nebo tě-"

"Než se to dostane dál," vložil se do toho Vandža suše,"můžu se ještě na něco zeptat? Naposled." Ervé na něj tiše zíral."Když za to nemůžeš ty, kdo teda?"Ervé mlčel, stejně jako ostatní vampýři."No tak!" zařval Vandža."Nestyďte se. Kdo je ten chytrý kluk?"

Ticho trvalo o chvilku déle. Pak se za náma ozval vychytralý zlomyslný hlas,"To já."

Otočil jsem se, abych uviděl, kdo promluvil. Vandža, Harkat a pan Hroozley taky. Ale Debbie ne - stála klidně, ke krku přitisknutý nůž. A Steve Leopard se neotočil taky, protože stál za ní - a držel ten nůž!

Beze slov jsme zírali na tu dvojici. Dvakrát jsem pomalu zamrkal s nadějí, že mi to vrátí roumný pohled na svět. Steve tam pořád stál, držel nůž a temně se křenil.

"Sundej si rukavice," řekl pan Hroozley napjatě."Sundej je a ukaž nám ruce."

Steve se znalecky usmál, pak si vložil šičky prstů levé ruky - kterou měl položenou Debbie na krku - do pusy, skousl rukavici a vytáhl ruku ven. První věc které jsem si všiml byl kříž na dlani, kříž, který si udělal tu noc, co mě slíbil vystopovat a zabít. PAk jsem se podíval na bříška jeho prstů, a pochopil jsem, proč pan Hroozley chtěl, aby si sundal rukavici.

Na bříškách měl pět jizviček - znak, že byl stvoření noci. Ale Steve nebyl zasvěcen upírem. Byl zasvěcen těmi druhými. Byl to polovampýr!

Když prvotní šok opadl, cítil jsem chladnou nenávist. Zapomněl jsem na vampýry i vampety a soustředil jsem se jen na Steva. Mého nejlepšího přítele. Kluka, kterému jsem zachránil život. Muže, kterého jsem přivítal zpátky s otevřenou náručí. Ručil jsem za něj.. Věřil jsem mu. Zahrnul ho do našich plánů.

A celou tu dobu byl proti nám.

Klidně bych na něj tehdy šel a roztrhal ho na kousíčky, kdyby neměl Debbie jako štít.Ať už jsem byl seberychlejší, nedokázal bych mu zabránit podříznout jí hrdlo. KDybych zaútočil, Debbie by zemřela.

"Já věděl, že mu nemůžeme věřit,"řekl pan Hroozley a díval se jen o trošku míň naštvaně, než jsem se cítil já."Krev se nemění. Měl jsem ho zabít už před lety."

"Nechovejte se jako uražený ztroskotanec,"zasmál se Steve a přitiskl k sobě Debbie ještě blíž.

"Celé to byl podfuk, že jo?" poznamenal Vandža."Útok hákovce a tvoje záchrana Darrena byla naplánovaná."

"Samozřejmě," usmál se Steve."Celou tu dobu jsem věděl, kde jsou. Já je přilákal tím, že jsem poslal Ervého šířit paniku mezi lidi - věděl jsem, že to přitáhne Hrůzostrašného Hroozleyho zpátky."

"Jaks to věděl?" zeptal se pan Hroozley užasle.

"Zkoumání,"řekl Steve."Zjistil jsem o vás všechno, co se dalo. Udělal jsem si z vás svou celoživotní práci. Nebylo to snadné, ale nakonec jsem vás vystopoval. Vaše rodné listy. Spojil jsem vás s tímhle místem. Během svých cest jsem se spojil se svými dobrými přátely vampýry. Ti mě neodmítli tak jako vy. Přes ně jsem se dozvěděl, že jeden z jejich bratrů - ubohý pomatený Murlough - se před několika lety ztratil. S tím, co jsem věděl o vás a vašich pohybech, nebylo těžké si dát dvě a dva dohromady.

Co se stalo Murloughovi?" zeptal se Steve."Zabili jste ho nebo jen vyděsili?"

Pan Hroozley neodpovídal. Ani já ne.

"Nevadí,"řekl steve."to není důležitý. Ale napadlo mě, že když jste těm lidem přišli na pomoc jednou, přijdete zase."

"Chytré," zavrčel pan Hroozley. Svíral ruce do pěstí a zase je natahoval jako dva pavouky a mě bylo jasné, že ny nejradši obemknul Stevovi kolem krku.

"Čemu nerozumím," poznamenal Vandža,"je, co tu dělá ten zbytek."Kývl směrem k Bargenovi a ostatním vampýrům a vampetům."Určitě tu nejsou jen proto, aby ti asistivali v té šílené pomstě."

"Jasně že ne,"řekl steve."Já jsem jen pokorný polovampýr. Nemám právo komandovat ty lepší.Pověděl jsem jim o Murloughovi, a to je zaujalo,ale jsou tu z jiných důvodů, z doporučení někoho jiného."

"Koho?"zeptal se Vandža.

"Až později. A navíc tu nejsme kvůli povídání - jsme tu kvůli zabíjení!"

Za náma se začali přibližovat vampýři a vampeti.Vandža, pan Hroozley a Harkat se k nim bleskově otočiil. Já ne. Nemohl jsem odtrhnout oči od Steva a Debbie. Měla pláč na krajíčku, ale statečně se držela, a prosebně se na mě dívala.

"Proč?" zeptal jsem se ochraptěle.

"Proč co?" zeptal se Steve.

"Proč nás nenávidíš? Ničím jsme ti neublížili."

"ON řekl, že jsem zlý!"zavyl Steve a kývl na pana Hroozleyho, který se ani neotočil, aby protestoval."A ty ses přidal na jeho stranu. Poslal jsi na mě pavouka a pokusil ses mě zabít!"

"Ne! Já tě zachránil. Vzdal jsem se úplně všeho, abys mohl žít."

"Nesmysl,"odsekl."Vím, co se ve skutečnosti stalo.Šel jsi s ním proti mě, abys mohl zabrat mé místo mezi upíry. Žárlil jsi na mě."

"Ne, Steve," vyjekl jsem."To je šílenství. Nevíš, co -"

"Nech si to!" skočil mi steve do řeči."Mě to nezajímá. Kromě toho, právě přichází náš čestný host - muž, kterého byste k smrti rádi potkali."

Nechtěl jsem spouštět zrak ze Steva, ale musel jsem se podívat, o čem to mluví. Ohlídl jsem se přes rameno a zahlédl jsem dva nezřetelné tvary za obrovskou masou vampýrů a vampetů. Vandža, pan Hroozley i Harkat úplně ignorovali Stevovy úšklebky i dvojici vzadu a soustředili se na soupeře před sebou a odráželi první zkušební rány. Pak se vampýři trochu rozestoupili a já měl jasný výhled na ty dva.

"Vandžo!" zaječel jsem.

"Co?" odsekl.

"Vzadu - je tam..."Olízl jsem si rty. Ten vyšší si mě všimnul a díval se na mě s neutrálním zvědavým výrazem. Ten druhý měl tmavě zelenou róbu a obličej zakrytý kápí.

"Kdo?" zařval Vandža a odrazil holýma rukama vampýří meč.

"Tvůj bratr, Gannen Harst," řekl jsem tiše a Vandža přestal bojovat. Stejně tak pan Hroozley a Harkat. A taky zmatení vampýři.

Vandža si stoupl na špičky a díval se dozadu za vampýry. Gannen Harst ode mě odtrhnul pohled a podíval se Vandžovi do očí. Oba bratři se na sebe dívali. PAk se Vandža podíval na osobu v róbě a kápy - na Pána vampýrů!
"On! Tady!" zalapal po dechu.

"Jak vidím, už se znáte," okomentoval to Steve sarkasticky.

Vandža polovampýra ignoroval."Tady," zajíkl se znova, oči na jejich vůdci, tom, kterého jsme přísahali zabít. Pak udělal tu poslední věc, kterou vampýři čekali - s řevem plným čistého adrenailnu je napadl!

Bylo to šílenství, jeden neozbrojený upír proti dvaceti osmi ozbrojeným a schopným protivníkům, ale to šílenství obrátilo karty v jeho prospěch. Než se mohli vampýři a vampeti vyrovnat s jeho bláznivým útokem, už se prodral skrz devět nebo deset z nich, srážel je na zem nebo ostatním do cesty a než se vůbec vzpamatovali, už byl skoro u Gannena a Pána vampýrů.

Pan Hroozley toho využil a zareagoval jako první - vydal se za Vandžou. Vnořil se do záplavy vampýrů a vampetů, v natažených rukou držel nože, takže to vypadalo jako drápy na konce netopýřích křídel a tři čtyři protivníci za ním zůstali z podříznutým hrdlem.

Harkat vyběhl za nima a sekeru zařezával do hlav vampetů, posledních, kdo bránili Vandžovi dostat se k Pánovi vmpýrů. Kníže do nich mlátil smrtícíma rukama, ale teď věděli, co má v plánu, a i když jednoho zabil, ostatní se nacpali před něj a blokovali mu cestu.

Měl jsem se přidat ke svým spojencům - zabít Pána vampýrů znamenalo víc než cokoliv jiného - ale já dokázal myslet jen na jediné jméno,a to bylo jméno, které jsem spontánně vykřikl:"Debbie!" Odvrátil jsem se od boje a modlil jsem se, aby Stevovu pozornost odvedl ten náhlý výpadek. Pak jsem po něm vrhnul nůž. Nechtěl jsem ho trefit - tím bych mohl ohrozit Debbie - jen jsem chtěl, aby unul.

Zabralo to. Steva vyděsila rychlost útoku, takže stáhnul hlavu za Debiinu, aby se ochránil. Levou rukou pustil její krk a pravou - ve které držel nůž - trochu cuknul. KDyž jsem vystartoval k němu, věděl jsem, že to stačit nebude - pořád měl dost času se vzpamatovat a Debbie zabít, než se k němu dostanu. Ale Debbie se zachovala úplně jako cvičený válečník - levý loket mu vrazila mezi žebra, vykroutila se ze sevření a skočila na zem.

Než se pro ní mohl Steve sehnout, měl co dělat se mnou. Chytil jsem ho kolem pasu a přirazil jsem ho ke zdi. Tvrdě narazil a vyjekl. O krok jsem ustoupil a pravačkou jsem mu jednu vrazil. Neustál to a skončil na zemi. Skoro jsem si tím úderem zlomil drobné kůstky v ruce, ale to mi bylo fuk. Skočil jsem za ním,chytil jsem ho za uši, zvedl mu hlavu a praštil jsem mu s ní o tvrdou betonovou podlahu. Zakňučel a zavřel oči. Byl zmatený a bezbranný - byl můj.

Ruka mi zabloudila k jílci meče. PAk jsem zahlédl Stevův nůž vedle jeho hlavy, a rozhodl jsem se, že se s ním bude vraždit líp. Zvedl jsem ho a držel nad temným, zrůdným srdcem - špičkou jsem si vyzkoušel, jestli na sobě nemá nějaké brnění.Pak jsem zvedl nůž nad hlavu a pomalu ho vedl dolů, rozhodnut trefit se do cíle a ukončit život muže, který pro mě býval nejdražším přítelem.

"STŮJ!" zařval Ervé, když jsem klesal s ostřím, a něco v jeho hlase mě přimělo zarazit se a ohlídnout. Zastavilo se mi srdce - měl Debbie! Držel jí stejně jako předtím Steve, na hrdlo jí tlačil ruku se zlatým hákem. Háky už jí poranily kůži a na tom zlatém stékal pramínek krve."Upusť ten nůž, nebo jí podříznu jako prase!" zasyčel.

Kdybych ten nůž upustil, Debbie by stejně zemřela s náma ostatníma. Měl jsem jen jednu možnost - musel jsem to domluvit na remízu. Popadl jsem Steva za dlouhé šedé vlasy a přiložil jsem mu nůž na hrdlo."Jestli zemře ona, on taky,"zavrčel jsem a v Ervého oči jsem zahlédl pochybnosti.

"Nehraj si se mnou," varoval mě vampýr."Pusť ho, nebo jí zabiju."

"Jestli zemře ona, on taky," zopakoval jsem.

Ervé zaklel a pak se ohlédl přes rameno pro pomoc. Boj se vyvíjel ve prospěch vampýrů. Ty, kteří v prvních vteřinách spadli na zem, se zase rychle dostali na nohy a obkroužili Vandžu, pana Hroozleyho a Harkata, kteří k sobě stáli zády a navzájem se kryil, neschopni zaútočit ani se stáhnout. Za bitvou přihlíželi Gannen Harst a Pán vampýrů.

"Zapomeň na ně,"řekl jsem."Tohle je mezi náma dvěma. S nikým dalším to nemá nic společného." Donutil jsem se k chabému úsměvu."Nebo se bojíš mi čelit sám?"

Ervé se ušklíbl." Nebojím se ničeho. Kromě..."odmlčel se.

Napadlo mě, co chtěl říct, tak jsem zaklonil hlavu a zavyl jako vlk. Ervé strachy vytřeštil oči ale pak se sebral a byl zase v klidu."Vytí tu tvou rozkošnou holku nezachrání," popichoval mě.

Měl jsem silný pocit deja vu - Murlough takhle o Debbie mluvil taky, a na vteřinku mě napadlo, že jeho duch přežil v Ervém. Pak jsem vyhnal tak děsivé myšlenky z hlavy a soustředil jsem se.

"Přestaňme si navzájem plýtvat čas,"řekl jsem."Pustíš Debbie, já pustím Steva, a dokončíme to muž proti muži, vítěz bere vše."

Ervé se zakřenil a zavrtěl hlavou."Ani omylem. Nemusím riskovat svůj krk. Já mám v ruce všechna esa."

Držel před sebou Debbie a mířil k východu na druhé straně místnosti, obloukem od vampýrů.

"Co to děláš?" zařval jsem a šel jsem mu zablokovat cestu.

"Zůstaň, kde jseš!" zavolal a zaryl Debbie hák do krku tak, že vyjekla bolestí.

Nejistě jsem se zastavil."Nech jí jít,"řekl jsem potichu a zoufale.

"Ne," odvětil."Beru si jí s sebou. Když se mě pokusíš zastavit, zabiju jí."

"Tak zabiju Steva."

Zasmál se."Mě na Stevovi nezáleží tolik jako tobě na malé ubohé Debbie. Obětuju svého přítele, když obětuješ svou přítelkyni. Co ty na to, Shane?" Díval jsem se Debbie do kulatých zhrozených očí a pak jsem ustoupil, aby mohl Ervé projít."Chytrý tah," zavrčel a protáhl se, aniž by se ke mě otočil zády.

"Jestli jí něco uděláš..."vzlyknul jsem.

"Neudělám,"řekl."Teď ne. Chci tě předtím vidět na kolenou. Ale jestli zabiješ Steva nebo po mě půjdeš..." Jeho studený pohled mi naznačil, co bude následovat.

Se smíchem se to monstrum protáhlo kolem vampýrů, pak kolem Gannena a Pána vampýrů a zmizel fo temnoty následujícího tunelu. Debbie si vzal s sebou a nás ostatní nechal na milost a nemilost vampýrům.

------------------------

Když už jsem Debbie nemohl zachránit, neměl jsem moc na výběr. Buď jsem mohl jít pomoct svým přátelům, nebo se skusit vrhnout na Pána vampýrů.Ani jsem se nemusel rozmýšlet. Své spojence jsem zachránit nemohl - bylo tam moc vampýrů a vampetů - a i kdyby to šlo, stejně bych to neudělal - Pán vampýrů měl přednost. Úplně jsem na to zapomněl, když Steve držel Debbie, ale teď jsem byl zase v pohotovosti. Aspoň byl Steve pořád v bezvědomí.Nebyl čas ho dorazit - to až potom, jestli se naskytne příležitost. Proplížil jsem se kolem vampýrů, vytáhl jsem meč a mířil jsem k Gannenovi Harstovi a osobě, kterou hlídal.

Harst mě zahlédl, vložil si dva prsty do pusy a hlasitě hvízdnul. Čtyři vampýři se na něj podívali a jejich pohled vedl ve směru, kam ukazoval - na mě. Odtrhli se od vřavy a zablokovali mi cestu, a pak se vydali blíž ke mě.

Mohl jsem se přes ně zkusit probojovat, i když by to bylo na nic, ale pak jsem si všiml, jak Gannen zavolal další dva vampýry. Předal jim Pána vampýrů a zamířili k tunelu, kde zmizel i Ervé s Debbie. Gannen za nima dveře zavřel a otočil velkým zámkem uprostřed. Bez správné číselné kombinace bylo nemožné se skrz ně dostat.

Gannen Harst potom předběhl ty čtyři vampýry, co se ke mě blížili. Mlaskl a vampýři se zastavili. Harst se mi podíval do očí a udělal si Dotek smrti tím, že si přiložil prostředníček na čelo, vedlejší prsty na oči a palec s malíčkem na tváře."Dokonce i ve smrti můžeš být vítěz,"řekl.

Rychle jsem se rozhlédl, abych zhodnotil situaci. Napravo ode mě pořád zuřil boj. Pan Hroozley, Vandža i Harkat na tom byli opravdu špatně a krváceli ze spousty ran, i když žádný ještě neutrpěl smrtelnou ránu. Pořád byli na nohou se zbraněma v rukou až na Vandžu, který měl za zbraně ruce - a drželi si od sebe kruh vampýrů a vampetů.

Nedokázal jsem to pochopit. Vzhledem k takové převaze už klidně mohla být celá trojice přemožená a po smrti. Čím déle boj trval, tím víc ran jsme dávali - alespoň šest vampetů a tři vampýři byli po smrti, a spoustu dalších utrpělo smrtící zranění. Pořád bojovali ostražitě, rány umisťovali opatrně, jako by nás ani zabít nechtěli.

Rychle jsem se rozhodl - věděl jsem, co musím udělat. Podíval jsem se na Gannena Harsta a vzdorně jsem zaječel ,"Budu vítěz v životě!" a pak jsem vytáhl nůž a hodil jsem ho po vampýrech; schválně moc vysoko. Když pět vampýrů uhnulo, aby se vyhlo noži, vystartoval jsem a ohnal se nožem po vampýrech, kteří drželi pana Hroozleyho, Harkata a Vandžu v šachu. Když byl Pán vampýrů pryč, klidně jsem mohl pomoct nebo uškodit svým přátelům. Ještě o pár minut dříve bychom radši zemřeli, ale karty se trošku obrátily v náš prospěch. Kruh přišel o půltuctu členů - dva utekli s Pánem vampýrů a dva stáli u Gannena. Zbývající vampýři a vampeti se museli roztáhnout, aby pokryli místo po svých chybějících druzích.

Mečem jsem se trefil do vampýra napravo a o kousek jsem minul hrdlo vampeta nelavo. Oba dva instintkivně uskočili a vytvořili mezeru."Ke mě!" zavolal jsem na trojici chycenou uprostřed zmatků.

Než se mohla mezera zase zacelit, Harkat vyrazil a uháněl se sekerou. Více vampýrů i vampetů se stáhlo a pan Hroozley s Vandžou pospíchali za Harkatem a rozptýlili se kolem něj čelem dopředu, takže už nebojovali zády k sobě.

Rychle jsme vyběhli k tunelu vedoucímu ven."Rychle - zablokujte východ!" zařval jeden z vampýrů u Gannena a vrhl se dopředu.

"Vydrř," řekl Gannen tiše a vampýr se zastavil. Zmateně se podíval na Harsta, ale ten jen pochmurně zavrtěl hlavou.

Nebyl jsem si jistý, proč Harst zastavil své muže, ale nemínil jsem to zjišťovat. Když jsme běželi k východu a mlátili vampýry, co se tlačili na nás, minuli jsme Steva. Už byl při smyslech a napůl se posadil.Zastavil jsem se, když jsme byli u něj, chytil jsem ho za vlasy a vytáhl na nohy. Vyjekl a házel sebou, ale když jsem mu přiložil meč ke krku, zklidnil se."Jdeš s náma!" zasyčel jsem mu do ucha."Jestli zemřeme, ty takz." Klidně bych ho zabil už tam, ale pamatoval jsem si, co říkal Ervé - jestli zemře Steve, zemře i Debbie.

Když jsme se dostali k ústí tunelu, nějaký vampet hodil po Vandžovi krátkým řetězem. Upír ho chytil, přitáhl si vampeta k sobě a natočil mu hlavu doprava, aby mu s ní mohl rychle trhnout a zlomit mu vaz.

"Stačí!" nařídil Gannen a všichni vampýři i vampeti najednou přestali bojovat a ustoupili o dva kroky.

Vandža trochu uvolnil sevření,, ale vampeta nepustil, a podezíravě se rozhlížel."Co teď?" zamumlal.

"Nevím," odpověděl pan Hroozley a otřel si z čela pot a krev."Ale bojují víc než neobvykle. Už mě nic nepřekvapí."

Gannen Harst se protlačil vampýrama, dokud nestál přímo před svým bratrem. Vůbec si nebyli podobní - Vandža byl statný neotesaný a drsný, Gannen štíhlý, ušlechtilý a jemný - ale způsob jejich držení těla i to, jak skláněli hlavu - v tom byli téměř stějní.

"Vandžo," pozdravil Gannen svého odcizeného bratra.

"Gannene," odvětil Vandža a nepouštěl vampeta, ostatní vampýry si prohlížel pohledem sokola pro případ, že by plánovali nečekaný výpad.

Gannen se podíval na Harkata, pana Hroozleyho a mě."Znovu se setkáváme,"řekl,"jak bylo předpovězeno. Posledně jste měli navrch. Teď se to otočilo."Odmlčel se a rozhlídl se na tiché vampýry a vampety, a poté na jejich mrtvé společníky.Pak na tunel za náma."Mohli bychom vás zabít tady, v této chodbě, ale vzali byste si s sebou moc z našich řad," povzdechl si."Unavují mě zbytečná krveprolití. Můžeme se domluvit?"

"Jak domluvit?" zamručel Vandža a snažil se skrýt rozčarování.

"Bylo by pro nás snažší vás zmasakrovat ve většich chodbách pod touhle. Mohli bychom vás v klidu postřílet a neztratit jediného muže."

"Chceš, abychom vám to usnadnili?" zasmál se Vandža.

"Nech mě domluvit," pokračoval Gannen."V téhle chvíli nemáte naději, že byste z toho vyvázli živí. Když vás napadneme tady, utrpíme ohromné ztráty, ale všichni čtyři najisto zemřete. Na druhou stranu, kdybychom vám dali náskok..." chvíli mlčel a pak navázal."Patnáct minut, Vandžo. Nechte tu své rukojmí - bez nich se budete pohybovat rychleji - a utečte. Patnáct minut za váma nikdo nepůjde. Máte mé slovo."

"Je to past," zavrčel Vandža."Nenechali byste nás jít, ne takhle."

"Nelžu," řekl Gannen strnule."Okolnosti nám pořad hrajou do rukou - známe tyhle chodby líp a stejně vás pravděpodobně chytíme dřív, než se dostanete na svobodu. Ale budete mít naději - a já nebudu muset pohřbít dalšího ze svých přátel."

Vandža si vyměnil s panem Hroozleym kradmý pohled.

"A co Debbie?" zařval jsem, než mohl některý z upírů promlouvit."Chci jí s sebou!"

Gannen Harst zavrtěl hlavou."Poroučím všem v této místnosti,"řekl,"ale ne tomu s hákama. Ona je teď jeho."

"To nestačí,"zavrčel jsem."Jestli nejde Debbie, já taky ne. Zůstanu tu a zabiju vás co nejvíc."

"Darrene -" začal Vandža protestovat.

"Nehádej se," vložil se do toho pan Hroozley."Já Darrena znám - jen bys plýtval dechem. Bez ní neodejde. A jestli nepůjde on, já taky ne."

Vandža zaklel a pak se podíval bratrovi do očí."Tak vidíš.. Jestli nepůjdou, já taky ne."

Harkat si odkašlal."Ať si ty blázni...mluví za sebe. Já půjdu."Pak su usmál, aby ukázal, že to byl jen vtip.

Gannen si znechuceně odplivnul. Steve se v mých rukách zavrtěl a zamručel. Gannen si ho chvíli prohlížel a pak se zase podíval na svého bratra."Tak to uděláme takhle,"řekl."Ervé a Steve jsou dobří přátelé. Leonard navrhnul Ervému ty háky a přesvědčil nás, ať ho zasvětíme. Ervé by podle mě nezabil ženu, kdyby to mělo znamenat Stevovu smrt, ať tvrdí co chce. Když odejdete, můžete si vzít Leonarda s sebou. Když uprchnete, budete ho moct později použít k získání té ženy." Varovně se na mě podíval."Víc toho udělat nemohu - a vlastně je to víc, než byste si mohli dovolit očekávat."

Zamyslel jsem se nad tím a došlo, že je to Debiiná jediná naděje,a neznatelně jsem kývnul.

"Je to souhlas?" zeptal se Gannen.

"Jo," řekl jsem ochraptěle.

"Tak běžte," odsekl."Od chvíle, kdy vyrazíte, začnou hodiny odpočítávat. Za patnáct minut půjdeme - a když vás chytneme, bude po vás."

Na Gannenův pokyn všichni vampýři i vampeti couvli a obestoupili ho. Gannen stál úplně vepředu, ruce na prsou, a čekal, až odejdem.

Přišoural jsem se ke svým přátelům a Steva jsem tlačil před sebou. Vandža pořád držel svého vampeta stejným způsobem, jako já steva."Myslí to vážně?" zeptal jsem se vážně.

"Vypadá to tak,"odpověděl, i když tomu očividně taky tak úplně nevěřil.

"Proč to dělá?" zeptal se pan Hroozley."Ví, že naším úkolem je zabít Pána vampýrů. Touhle nabídkou nám dává možnost utéct, případně se vzpamatovat zaútočit znova."

"Je to šílený," souhlasil Vandža,"ale stejně tak šílený by bylo koukat darovanému koni na zuby. Pojďme, než si to rozmyslí. Můžeme to probrat později - jestli přežijeme."

Vandža si před sebou nechával vampeta jako štít a ustupoval. Já za ním a rukou jsem držel Steva, který byl sice při smyslech, ale moc vysílený na to, aby uniknul. Pan Hroozley s Harkatem za náma. Vampýři a vampeti sledovali, jak mizíme. Spoustu z rudých očí bylo naplněno odporem a nechutí - ale žádný se za náma nevydal.

Chvíli jsme chodbou couvali, dokud jsme si nebyli jistí, že po nás nikdo nejde. Pak jsme se zastavili a vyměnili jsme si nejisté pohledy. Otevřel jsem pusu, ale Vandža mě umlčel, než jsem stačil promluvit."Neplýtvejme časem." Otočil se, strkal před sebou vampeta a rozběhl se. Harkat za ním a když mě míjel, jen bezmocně pokrčil ramenama. Pan Hroozley mi naznačil ať jdeme se Stevem jako další. Aby šel Steve přede mnou, popoháněl jsem ho špičkou meče a udržoval jsem ho v rychlém pochodu.

Běželi jsme dlouhýma temnýma chodbama, lovci a jejich zajatci,poražení, zakrvácení, zmlácená a zmatení. Přemýšlel jsem nad Pánem vampýrů, šíleným Ervém a jeho ubohé zajatkyni - Debbie. Rvalo mi to srdce nechat jí tam, ale neměl jsem na vybranou. Jestli přežiju, vrátím se pro ní. Teď jsem dokázal myslet jen na záchranu vlastního života.

S velkým úsilím jsem přestal myslet na Debbie a soustředil jsem se na cestu před sebou. V pozadí mé mysli se nežádaně utvořily hodiny, a s každým dalším krokem jsem slyšel odtikávat vteřiny, které nám odebíraly náš drahocenný čas a táhly nás blíž ke chvíli, kdy za náma Gannen Harst pošle vampýry a vampety - jako smečku pekelných psů.